Zlozvyky“ u dětí – je nutné je řešit?

17.02.2021

Někteří rodiče s velkým znepokojením sledují neškodné jednání dítěte, které považují za "zlozvyk", a přitom nevěnují pozornost takovým projevům chování, které mohou signalizovat závažné problémy. Vyčítají dítěti, že si cucá palec, a přitom nevidí drobné projevy sebepoškozování, jimiž dítě mnohdy reaguje na zbytečné omezování svých normálních a přirozených potřeb.

Otázkou je, jaké chování lze vůbec považovat za "zlozvyk", jakým způsobe může takový "špatný návyk" ovlivnit život dítěte a především jaké důvody jej k takovému jednání vedou. Za odchylku od normy je považováno takové jednání, jímž si dítě způsobuje poškození či újmu, a pro něž neexistuje rozumné vysvětlení. Příkladem může být okusování nehtů či vytrhávání vlasů. Většinou se jedná o projevy neurotické poruchy, která bývá způsobena stresem a nadměrnou psychickou zátěží.

Největší chyba, jíž se většina rodičů dopouští, spočívá v tom, že se zaměří na likvidaci vnějšího projevu, nikoliv na řešení podstaty problému. Jestliže je dítě ve svém prostředí neurotizováno, pak pravidelným a opakovaným vykonáváním určitého úkonu může dosahovat relativního uklidnění. Někdy je takovým úkonem cucání palce či hra dítěte s genitálem, což jsou však naprosto neškodné aktivity, jimiž si dítě nijak neublíží. Silně neurotizované dítě však přistupuje k poněkud drastickým způsobům, jak dosáhnout uvolnění psychického napětí.

Velkým problémem se stává tzv. trichotillománie, což je nutkavé vyškubávání vlasů z vlastní hlavy. Poprvé ji popsal francouzský kožní lékař François Henri Hallopeau již v roce 1889. Tehdy se však vyskytovala téměř výhradně u dospělých. Bohužel, v uplynulých desetiletích se stále častěji vyskytuje v dětském věku, což je o to smutnější, že mnozí rodiče věnují tomuto závažnému problému mnohem méně pozornosti, než řadě zcela neškodných dětských "zlozvyků". Zejména u chlapce může tento problém zůstat dlouho neodhalen, protože u kratších chlapeckých účesů je vyškubávání vlasů méně nápadné, než u delších účesů dívčích.

Jestliže si dítě vytrhává vlasy, znamená to, že jeho duševní zdraví bylo narušeno. Hluboce se mýlí rodiče, kteří se domnívají, že tento problém lze vyřešit zkrácením účesu, nebo dokonce holením vlasů. Dítě pak bude ještě nervóznější, protože bude připraveno o možnost, jak uvolnit svoji nadměrnou psychickou tenzi. Navíc odstraněním vnějšího projevu se neřeší vnitřní podstata problému, která zůstává stále stejná. Dítě si zkrátka najde nějaký jiný - a často mnohem nebezpečnější - způsob, jak dosáhnout kýženého uvolnění napětí.

Jestliže tedy dítě trpí příznaky trichotillománie, je třeba vyhledat odbornou pomoc, a to jak pro něj, tak i pro jeho rodiče, respektive pro celou rodinu. Problém totiž zpravidla není na straně dítěte samotného, nýbrž v prostředí, kde žije. Samozřejmě je třeba odlišit případy, kdy si dítě z nudy či v zamyšlení mimoděk natočí pramínek vlasů kolem prstu a náhodou jím škubne. Jestliže rodiče dovedou přenést pozornost dítěte na nějakou zajímavou činnost, a dítě tohoto počínání zanechá, znamená to, že je v pořádku. Pokud si však tahá či vytrhuje vlasy i v případě, že se jej rodiče snaží rozptýlit, je vysoce pravděpodobné, že jeho jednání má nutkavý charakter a nelze jej ovládat vůlí.

K dalším příbuzným poruchám patří onychofagie (okusování nehtů) a cheilománie (chorobné olizování rtů). První z těchto poruch se projevuje lámáním a třepením nehtů, případně i výskytem plísňových onemocnění nehtového lůžka, druhou z nich mohou signalizovat silně rozpraskané rty.

Dětské sebepoškozování má někdy výrazně demonstrativní charakter. To znamená, že dítě si přeje, aby jeho rodiče viděli, že si způsobuje nějakou bolest či poranění. Jedná se o jakýsi zvláštní druh "volání o pomoc". Dítě jakoby chtělo zvolat "Jsem tady a mám problém!", jenže k tomu nenachází vhodná slova. A tak dělá něco, čím může rodiče zmobilizovat a upozornit je na svůj problém.

Nejhorší, co mohou rodiče v takovéto situaci udělat, je potrestání dítěte za to, že si ubližuje. Naprosto šokující je vyjádření jedné maminky, jejíž dcera si způsobovala drobná poranění na předloktí, jimiž chtěla své rodiče přimět k tomu, aby konečně vzali na vědomí její existenci a její problémy. S neskrývanou hrdostí na svoji pedagogickou "genialitu" tato osoba prohlásila: "Když jsem to viděla, holku jsem okamžitě seřezala (...) a řekla jsem jí, že až zase bude chtít, aby ji něco bolelo, nemusí si dělat zbytečnou námahu. Stačí, když přijde za mnou a já už se postarám o to, aby byla spokojená!" Namísto aby se dítěti věnovala, hovořila s ním a snažila se poskytnout mu podporu při řešení jeho problémů, zvolila násilný postup, jímž svoji dceru ještě více utvrdila v přesvědčení, že násilí - ať už vůči sobě samé nebo vůči druhým - je tím správným způsobem, jak se řeší problémy.

Jestliže je dítě potrestáno, místo aby mu byla poskytnuta potřebná pomoc a péče, jeho psychické obtíže se s největší pravděpodobností ještě zhorší. O tom, jak někteří rodiče dovedou z dítěte vychovat duševně nemocného člověka, by mohli pracovníci lůžkových oddělení dětských psychiatrických klinik vyprávět mnoho smutných příběhů.

Jakým způsobem může být dítě v rodině neurotizováno? Existuje řada okolností, které mohou přispět k rozvoji výše zmíněných poruch, například:

  • Přehnaně vysoké nároky a očekávání vztahující se k chování dítěte či k jeho výkonu.
  • Přehnaně autoritářská výchova, založená na neustálém vršení složitých příkazů a zákazů a jejich striktním vyžadování.
  • Absence jednoduchých a srozumitelně formulovaných pravidel v rodině.
  • Neochota rodičů vysvětlit či zdůvodnit dítěti nutnost plnění určitých požadavků.
  • Trestání dítěte za sebemenší prohřešky či za "neuspokojivý" školní prospěch.
  • Potlačování přirozených potřeb dítěte (například omezování pohybu).
  • Narušená komunikace v rodině, nedostatek času věnovaný dítěti.
  • Citová vyprahlost, nedostatečné projevování emocí v rodině, nedostatek lásky a rodičovského objetí.

Vytvoření podmínek k tomu, aby dítě v rodině nebylo neurotizováno, si můžeme představit jako negativní obraz k výše uvedeným rizikovým faktorům. Rodiče by si měli především uvědomit, že dítě potřebuje jejich pozornost, náklonnost a podporu. S dítětem je třeba upřímně hovořit o tom, co jej trápí. Takové rozhovory však vyžadují oboustrannou důvěru namísto zastrašování. Vyskytnou-li se v chování dítěte problémy, rodiče by jej neměli trestat, nýbrž mu pomoc problém vyřešit.

Dále je důležité, aby rodiče kladli na dítě pouze a právě takové požadavky, které odpovídají jeho věku a dosaženému stupni tělesného i psychického vývoje. Pravidla v rodině musí být jasná, jednoznačná a srozumitelně formulovaná. Dítě si osvojí spíše menší množství jednoduchých pravidel, než sáhodlouhý seznam příkazů, zákazů a nařízení. Aby se dítě mohlo s těmito pravidly ztotožnit, je třeba mu objasnit jejich smysl. Skutečná výchova by se neměla proměnit v bezduchou drezúru, která je možná dobrá pro psy nebo pro koně, nikoli však pro lidi.

A konečně je třeba dítěti dovolit, aby bylo dítětem. Na jeho chování nelze klást stejné nároky, jako na chování dospělého člověka. To, co můžeme u dospělých považovat za "nevhodné", ba dokonce "nepřípustné", může být u dítěte naprosto normálním projevem jeho vývojově daných potřeb.