Výchova svobodou

16.02.2021

Svoboda je nezbytnou podmínkou zdravého vývoje člověka jako aktivní a tvůrčí bytosti. Mnozí dospělí se domnívají, že pro dítě získává svoboda na významu až v období puberty, kdy o sobě chce více rozhodovat. Ve skutečnosti pocit svobody vzniká už ve věku okolo tří let, když dítě poprvé vysloví zázračné slovní spojení "Já sám!" Někdy jej vyslovuje tak často, až je to rodičům nemilé, a snaží se dětskou iniciativu tlumit. Dítě se učí poznávat, že jeho svobodná vůle má jisté hranice, které je třeba dodržovat.

Když je dítě ještě malé, rodiče cítí jako svoji povinnost jej ovládat a jeho svobodu omezovat, aby jej ochránili před všemi nástrahami okolního - pro dítě nebezpečného - světa. Otázkou je, jak velkou míru svobody dítě potřebuje pro svůj normální vývoj v jeho jednotlivých etapách. Není vždy snadné najít potřebnou rovnováhu mezi rodičovskou kontrolou na jedné straně a dětskou iniciativou na straně druhé.

Svoboda a odpovědnost

Svoboda jednání je stav, v němž je člověk schopen rozhodovat o své vlastní činnosti, tedy o tom, zda něco udělá nebo neudělá. Každé takové rozhodnutí má však dopady nejen na jednajícího člověka samotného, ale i na jeho okolí. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž jsme obklopeni ostatními lidmi. I pro ně má naše jednání nějaké důsledky. Proto je každé svobodné rozhodnutí provázeno přijetím odpovědnosti za důsledky vlastního jednání.

Úkolem rodičů je vychovávat dítě tak, aby získalo možnost nahlédnout důsledky svého jednání. To neznamená, že dítě by mělo být zahrnováno výčitkami, kdykoliv se jeho jednání rodičům nelíbí. Mělo by však poznat, že mezi určitým chováním a jeho důsledkem existuje souvislost. Rodiče však často zasáhnou dříve, než může dítě tuto souvislost odhalit.

"To mám dítě nechat, aby si vyzkoušelo, jestli se zabije, když vyskočí z okna?" ptají se skeptikové a ťukají si při tom na hlavu. Odpověď bude v tomto případě pochopitelně záporná, protože se jedná o mezní situaci, v níž nastává ohrožení života. Avšak každodenní život přináší i řadu jiných, méně závažných situací, v nichž se dítě může učit přebírat odpovědnost za důsledky svého rozhodování, aniž by při tom vystavovalo svůj život nebo zdraví vážnému riziku.

Mnozí rodiče poskytují dítěte svobodu tam, kde ji nepotřebuje, zatímco mu ji upírají nebo omezují tam, kde se bez ní může jen těžko obejít, aniž by ve svém vývoji ustrnulo. Proto je nutné mít alespoň rámcovou představu o tom, co dítě určitého věku dovede zvládnout samo.

Než přejdeme k tomu, jakou míru svobody lze dítěti dopřávat, aniž by byl jeho vývoj narušen, je třeba vymezit různé druhy svobody.

1. Svoboda fyzická (tělesná). Jedná se o svobodu pohybu z místa na místo, případně o svobodu dotýkat se svého vlastního těla i ostatních lidí, tedy pohybovat se a navazovat tělesný kontakt.

2. Svoboda rozvoje. Je to příležitost zapojit se do těch činností, které jsou důležité pro rozvoj dovedností dítěte.

3. Osobní svoboda. Zahrnuje i svobodu názoru a svobodu jednání. Tato svoboda je vlastně možností dělat to, co se dítěti líbí, a vyjadřovat se ke všemu, co se jej osobně týká.

4. Svoboda v morálním smyslu. Takto pojatá svoboda umožňuje přijmout odpovědnost za realizaci určitých hodnot v každodenním jednání. V podstatě se jedná o uplatňování svobodné vůle, která je omezena pouze vlastním svědomím, nikoli vnější autoritou.

Počátky svobody

První typ svobody, který je pro dítě významný a důležitý, je fyzická svoboda. Vnitřní potřebou a touhou zdravého dítěte je běhat, skákat, volně se pohybovat. Dokonce i kojenec, který ještě neumí chodit, se dovede proti omezování své fyzické svobody ozvat - například protestuje pláčem, když je příliš těsně zavinut a nemůže pohybovat končetinami. Těsné zavinování dětí je velmi škodlivé, i když v porodnicích se dosud často praktikuje - pro jejich personál je totiž mnohem pohodlnější, jsou-li děti "sešněrovány".

Jakmile dítě začne chodit a běhat, nastává všem rodičům dobře známá "honba za dítětem". Je pochopitelné, že rodiče mají o dítě strach. Ale batole není plyšový medvídek, který zůstane sedět tam, kam ho položíte. Nemůžete-li změnit chování dítěte, aniž byste mu znemožnili rozvíjet jeho pohybové dovednosti, nezbývá než změnit prostředí domu či bytu tak, aby pro něj bylo co nejméně nebezpečné.

Pokud je dítě neustále omezováno, začne brzy považovat okolní svět na nebezpečné místo. Rodiče musí na dítě dohlížet, aby mohli zasáhnout při ohrožení jeho života nebo zdraví, ale neměli by jej zcela připravovat o možnost učit se z vlastních chyb. Pokud zasáhnou příliš brzy, dítě si neosvojí potřebnou opatrnost. Většímu dítěti je třeba stručně vysvětlit, jakým způsobem by mu určité nebezpečné chování mohlo ublížit. Nicméně dokud se samo neuhodí, těžko plně pochopí význam našich varovných slov.

V určitém věku začne dítě "prozkoumávat" svoje vlastní tělo a objevovat na něm různé zajímavé části. Jeho svoboda je zpočátku limitována tím, kam všude si dosáhne. Někteří rodiče jsou znepokojeni, když jejich dítě při tomto prozkoumávání nevynechává ani intimní místa na svém těle. Plácání dítěte přes ručičku, když se dotýká svých pohlavních orgánů nebo zadečku, je však krajně nevhodným opatřením. Vyvolá v dítěti pocit, že jeho tělo - nebo přinejmenším některé jeho části - jsou nějak "špatné" nebo "závadné". Navíc trestání dítěte může mít opačný efekt - když se rodiče nedívají, bude se určitým částem těla věnovat o to více, protože "zakázané ovoce" nejlíp chutná.
Rodiče by tedy měli dítěti v klidu umožnit, aby dostatečně důkladně prozkoumalo veškeré části svého těla, bez ohledu na to, zda se manipulace s nimi shoduje s "dospělou" představou morálky. Pro malé dítě není žádná část těla "neslušná" nebo "nemravná".

Pokud dítě takto prozkoumává i tělo jiných dětí, například svých sourozenců nebo kamarádů, měli by rodiče zasáhnout pouze a jedině v případě, že druhé z dětí dává najevo, že je mu takové chování nepříjemné. Dítěti - průzkumníkovi je třeba velmi citlivě objasnit, že druhým lidem může být nepříjemné, když se jich dotýká. Okřikování, výčitky nebo zahanbování dítěte zde však nemají místo. Pokud je dítě zvyklé s ostatními navazovat "běžné" kontakty, tedy například objímat své sourozence nebo mazlit se se svými rodiči, není na tom nic špatného.

Také v případě, že se dítě chová agresivně, by rodiče měli zachovat klid a snažit se reagovat bez hněvu. Pokud dítě zjistí, že rodiče na jeho agresi reagují agresí, naučí se, že agrese je vlastně "správným" způsobem řešení problémů. Především je třeba zamyslet se nad příčinami agresivního jednání. Dítě je agresivní v případě, že nějaká z jeho potřeb nebyla dostatečně uspokojena. Často to bývá potřeba péče a pozornosti, která je ze strany rodičů zanedbána. Dítě na sebe v takovém případě "upozorňuje" nevhodným chováním, protože ví, že alespoň tímto způsobem upoutá pozornost rodičů. Pokud rodiče nereagují, agresivní jednání se stupňuje. Čím více rodiče dítě ignorují, tím je jeho chování nápadnější.

© Sveta Butko, 2020
© Sveta Butko, 2020

Otázka osobní svobody nastupuje ve věku okolo 3 let, když dítě objeví, že může něco chtít. Proto se v tomto věku z dítěte stává "bojovník za svobodu", který by nejraději všechno dělal sám. Jeho první pokusy se většinou neobejdou beze škod, ať už v podobě ušpiněného oblečení nebo zničených součástí výbavy domácnosti. Kdo však nedělá chyby, ten se nikdy nic nenaučí. Úkolem rodičů je, aby dítěti poskytly příležitost dělat relativně samostatně - i když přece jen pod dohledem - takové činnosti a úkony, které odpovídají dosaženému stupni vývoje jeho motorických dovedností. Samozřejmě, že v náročnějších činnostech se neobejde bez asistence rodičů, což ostatně brzy samo pozná. Jde jen o to, aby nebylo předem zbaveno příležitosti si něco vyzkoušet.

Když si rodiče někdy stěžují, že dítě je buď apatické a jen bloumá po bytě nebo se nudí, či je naopak "hyperaktivní" a stále jen řádí, neuvědomují si, že jeho problém může být způsoben nedostatkem příležitosti k takové činnosti, kterou ve svém věku zvládne. Takové dítě dojde k závěru, že nemá cenu se o nic pokoušet, protože všechno stejně udělají rodiče. Svoji "přebytečnou energii" však přesto musí nějakým způsobem "vybít", aby se zbavilo nepříjemného vnitřního napětí. Důležité je, aby v takovém případě rodiče pomohli dítěti najít si takovou zábavu, která jej uspokojí a při níž napáchá pokud možno co nejméně škod. Nejlepším prostředkem k osvojování nových dovedností je hra, protože ta představuje nejpřirozenější druh dětské činnosti.

Svoboda jako nástroj výchovy

Podporu dětské svobody lze využít jako svého druhu vzdělávací nástroj. Stává se, že dítěti nabídneme nějakou činnost, ale ono ji kategoricky odmítne. Naléháme na něj, přesvědčujeme jej a přitom si nedovedeme připustit, že dítě už je rozhodnuto. Někdy je užitečné dát dítěti zapravdu, i když nám jeho pohled na věc připadá nesprávný. Naše schválení dá totiž dítěti pocit svobody, který je nutným předpokladem toho, aby mohlo následně prožít i pocit odpovědnosti. Když rodiče neustále jen trvají na tom, aby dítě do písmene vyplnilo všechny jejich příkazy, těžko jej naučí odpovědnému jednání.

Tak například dítě si odmítá vzít na sebe bundu. Rodiče vědí, že venku je chladno, a proto trvají na splnění svého požadavku: "Vezmi si tu bundu a neodmlouvej!" je z jejich pohledu naprosto pochopitelná reakce. Co kdybyste ale nechali dítě vyjít ven jenom v tričku a mikině? Velmi rychle pozná, že je mu zima a bude rádo, že jste tu bundu, kterou si nechtělo obléci, přece jen pro jistotu vzali s sebou. Naučí se, že jeho rozhodnutí - v tomto případě nevzít si bundu - bezprostředně vedlo k důsledku v podobě nepohodlí, které prožívá chatrně oblečené dítě v chladném počasí. Samozřejmě, že rodiče by v takové situaci neměli škodolibě "vychutnávat svůj triumf nad dítětem", nýbrž mu umožnit jeho chybné rozhodnutí napravit, jakmile si ho dítě uvědomí. Není nutné jej nechat zbytečně mrznout, když už pochopilo, že každé rozhodnutí má své důsledky, za něž je třeba přijmout odpovědnost.

© Ryan Mills, 2014
© Ryan Mills, 2014

Svobodné vyjadřování pocitů

Hlavní a nejčastější příčinou neurotických projevů chování u dítěte je nedostatek možnosti vyjádřit svoje pocity. Pokud se dítě naučí, že jakékoliv projevy emocí vzbudí u jeho rodičů nelibost, začne je raději dusit v sobě. Nevyjádřené emoce se hromadí a duševní rovnováha dítěte je ohrožena. Když pohár přeteče, nastane výbuch. Proto je důležité, aby rodiče pomohli dítěti přiměřeným způsobem vyjadřovat jeho pocity.

Stává se, že dítě má strach z reakcí rodičů, kteří nesnesou projevy jeho emocí. Obranou vůči strachu je agrese, avšak i za její projevy je dítě trestáno. Nezbývá mu tedy, než obrátit agresi proti sobě samému. Ordinace psychiatrů či psychologů se plní dětmi, které si například vytrhávají vlasy. Uvolňují tím nahromaděné napětí, které nemají možnost uvolnit jiným způsobem. Proto je důležité, aby se dítě alespoň doma, před svými rodiči, nebálo vyjádřit svůj názor a projevit svoje emoce. Rodiče by také měli dítěti pomoci při slovním vyjadřování různých pocitů. Dítě se naučí rodičům svěřovat, když má strach, vztek, nebo jej něco trápí. Díky tomu se nemusí uchylovat k extrémním formám chování, jímž může ublížit sobě a někdy i svému okolí.

Pro předškoláka i školáka je velmi důležité, aby mu rodiče pravidelně věnovali prostor k vyjádření všeho, co mu dělá radost nebo starosti, co prožilo a co jej trápí. K tomu se hodí rozhovor před spaním. Pod dekou se dítě cítí v bezpečí, tlumené světlo navozuje prostředí vzájemné důvěry. Právě při rozhovoru před usínáním se děti nejsnáze svěřují. Samozřejmě, že takový rozhovor by neměl připomínat křížový výslech. S dítětem je třeba hovořit citlivě, nenaléhat na něj a nevyvolávat v něm pocit, že je pod tlakem.

Svobodná volba a seberealizace

V mladším školním věku se u dětí vyhraňují jejich zájmy a záliby. Je velmi důležité umožnit dítěti tohoto věku, aby se věnovalo těm činnostem, které jej baví. Bohužel, mnozí rodiče "sami nejlépe vědí", jaká činnost je pro jejich dítě vhodná, a proto například svého školáka nutí, aby hrál na nějaký hudební nástroj, i když postrádá hudební sluch a neovládá jemnou motoriku. "To se přece může naučit každý!" namítne narcistní rodič, který do dítěte promítá svoje vlastní přání a touhy. Dítě si se skřípěním zubů odbude své denní cvičení, avšak vynucená činnost mu nepřináší žádnou radost a pro jeho vývoj není nijak přínosná - snad jen tím, že jej naučí pokorně snášet utrpení.

Jistěže jsou i děti, které hra na hudební nástroj baví. Pro jiné však může být mnohem lepší formou seberealizace například pěstování nějakého sportu, pro který má správné předpoklady. Pro chlapce je vhodný v podstatě jakýkoliv kolektivní sport, protože kromě pohybových dovedností při něm rozvíjí i svoje dovednosti sociální a komunikační. Společná činnost se skupinou vrstevníků je pro dítě školního věku nesmírně důležitá.

Jistě se však najde i samotář, který si bude raději v klidu lepit modely letadel, lodí nebo čehokoliv jiného. Dítě samo nejlépe ví, jaká činnost mu nejvíce vyhovuje. Když už si nemůže vybrat, co se bude učit ve škole, mělo by alespoň dostat příležitost svobodně rozhodnout o způsobu, jímž bude trávit svůj volný čas. Rodiče mohou být z jeho volby zklamáni, ale měli by si uvědomit, že do kroužku nebo sportovního či jiného oddílu nebudou chodit oni sami, nýbrž jejich dítě.

© Pere Formiguera, 2007
© Pere Formiguera, 2007

Svoboda dospívajícího člověka

Pro mnoho rodičů začíná být svoboda dítěte problémem, jakmile jejich potomek začne dospívat. Aby mohl postupně odložit svoji - pro něj již nepoužitelnou - dětskou identitu a vybudovat si identitu dospívajícího, musí čím dál tím častěji jednat z vlastního rozhodnutí. Přílišné usměrňování v něm vyvolává vzdor, jehož projevy mohou být někdy až destruktivní. Úkolem rodičů je smířit se s tím, že jejich potomek už není dítětem, ale zároveň ještě není dospělým.

Aby se z dítěte mohl postupně stát dospělý člověk, musí se postupně odpoutávat od závislosti na autoritě rodičů a stejným tempem přebírat odpovědnost za vlastní jednání. Jestliže rodiče umožnili svému dítěti převzít přiměřenou část odpovědnosti již v dětství před pubertou, nemusí jeho dospívání probíhat tak bouřlivě, jako je obvyklé u dětí příliš autoritářských rodičů. Čím autoritativnější je přístup rodičů, tím větší vzdor musí dospívající vyvinout, aby se osamostatnil.

Dospívající mnohdy lpí na vnějších projevech svojí nezávislosti. Toho mohou rodiče při výchově dospívajícího potomka dobře využít. Rozumní rodiče se na dítě nezlobí, když se snaží svoji odlišnost vyjádřit třeba nápadným oblékáním nebo příklonem k určitému hudebnímu žánru. Zároveň však nenápadně sledují jeho vývoj, aniž by u něj vzbuzovali pocit, že je neustále sledován. Jakmile se jejich dospívající dítě dostane do situace, v níž potřebuje pomoc a podporu rodičů, jsou mu vždy nablízku.

Pokud rodiče respektují narůstající požadavky dospívajícího na soukromí, pokud nezlehčují a nezesměšňují jeho názory a berou přiměřený ohled na jeho střídání nálad, které je způsobeno hormonálními změnami v období puberty, může se mezi nimi vytvořit silné pouto vzájemného respektu a důvěry. V takovém případě neexistuje problém, s nímž by se dospívající nedokázal rodičům včas svěřit. Pokud však rodiče svého dospívajícího potomka neustále kontrolují, zakazují mu vyjadřovat své pocity a názory a jednají s ním jako s vězněm nebo malým dítětem, pouto respektu a důvěry se nevytvoří, dítě se uzavře a mezi ním a rodiči nastane odcizení. Když má takový dospívající člověk problém, rodičům se s ním rozhodně nesvěří, protože v jeho očích nejsou hodni jeho důvěry.

Samozřejmě, že rodiče nemohou nechat dospívajícího potomka "jeho osudu" a zcela rezignovat na jeho výchovu. I když to dospívající člověk nikdy nepřizná a přiznat nemůže, bez podpory rodičů by snadno mohl zůstat bezradný. Rodiče tedy mohou dítě podpořit tím, že mu nabídnou různé alternativy, ukáží mu různé cesty, ale nakonec ponechají na něm, kterou z nich si vybere. Moudří rodiče svým potomkům pomáhají s výběrem, ale nevybírají za něj.

Někteří dospívající byli připraveni o možnost rozhodování, a to i ve zdánlivých maličkostech. Vše za ně řešili jejich rodiče. Tito lidé se nikdy nenaučili jednat svobodně a přebírat za své jednání odpovědnost. V dospělosti mnohdy upadli do závislosti na dominantním životním partnerovi, na extremistické politické ideologii, případně na alkoholu či jiných návykových látkách. Většina jejich problémů byla způsobena tím, že se nedovedli správně rozhodnout. Ale jak by mohli dokázat udělat správné rozhodnutí, když přinejmenším do svých osmnácti let nerozhodovali vůbec o ničem? Svoboda a odpovědnost nejsou nějaké vrozené vlastnosti, s nimiž by člověk přicházel na svět. Musí se naučit být svobodný a odpovědný. A záleží na rodičích, zda mu k tomu vytvoří potřebné podmínky, nebo zda z něj vychovají jedince, který bude po celý život na někom nebo na něčem závislý.