Učme se naslouchat dětem

23.02.2021

Různí rodiče reagují různým způsobem, když se jim dítě s něčím svěří. Pokud je sdělení dítěte zneklidní či rozhněvá, dávají to nepokrytě najevo. Jindy se za dítě snaží hned vyřešit všechny problémy. Namísto očekávané morální podpory se dítě často setkává s nepochopením, negativními emocemi či výčitkami ze strany rodičů. A dříve nebo později, když podobnou zkušeností projde opakovaně, se rodičům raději přestane svěřovat. Právě na takové děti číhají na sociálních sítích podvodníci, kteří se snadno dovedou vetřít do jejich přízně. Když Vašemu dítěti nebudete umět naslouchat Vy, najde si někoho jiného.

Upřímnost je jistě chvályhodná vlastnost. Pokud však pustíte ze řetězu všechny své negativní emoce, jakmile se Vám dítě svěří s nějakým svým problémem, jste na nejlepší cestě trvale ztratit jeho důvěru. Mnohdy stačí, když dítě rozpačitě pronese úvodní větu: "Mami, tati, mám problém," a rodiče už obracejí oči v sloup a zoufale vykřikují: "Proboha, co jsi zase provedl?"

Dítě se například po příchodu ze školy "přizná", že ve rvačce roztrhlo spolužákovi mikinu a nyní bude muset škodu nahradit. Po výbuchu rodičovského hněvu následuje lavina výčitek. Nebo se rodičům svěří, že učitelka na něj byla nespravedlivá. Dotčený rodič vzplane hněvem a začne hrozit, že okamžitě půjde do školy a promluví si s ředitelkou. Nepřiměřená horlivost rodičů však dítěti nepomůže vyřešit jeho problém.

Jestliže se Vám dítě svěří s tím, že někde něco "provedlo", můžete se v duchu pochválit, protože to znamená, že máte jeho důvěru. Kdyby Vám nedůvěřovalo, nesvěřilo by se Vám. Jako rodiče tedy nejste nejhorší. Dítě ve Vás nevidí trestajícího boha či bohyni pomsty, nýbrž někoho, komu lze důvěřovat. Teď jde o to, abyste důvěru vašeho potomka nezklamali tím, že na něj začnete zvyšovat hlas a zahrnovat jej výčitkami.

Nejprve je třeba vyslechnout vše, co se Vám dítě snaží sdělit. To znamená nechat jej mluvit a pokud možno mu neskákat do řeči. Na případné doplňující otázky budete mít času dost, až dítě domluví. Zatím můžete třeba přikyvovat hlavou, aby vědělo, že jej vnímáte a snažíte se pochopit, co Vám říká.

Druhým krokem je parafráze. Zkuste po dítěti trochu jinými slovy opakovat to, co Vám sdělilo: "Jestli jsem tomu dobře porozuměla, paní učitelka na tebe byla moc přísná a ty jsi se na ní rozčílil." Dítě buď přisvědčí, nebo Vás opraví.

Dále je třeba dát dítěti najevo, že bez ohledu na to, zda se Vám jeho chování líbí nebo nelíbí, uznáváte jeho právo mít vlastní pocity. Například: "Nedivím se, že tě to naštvalo" nebo "Něco takového by se mě asi také dotklo." Dítě od Vás obdrží potřebnou odezvu svých vlastních pocitů.

Teprve poté můžete s dítětem hovořit o tom, jak by se z dané problémové situace dalo nalézt přijatelné východisko. Mnozí rodiče začínají právě tím, že se snaží jakýkoliv problém okamžitě vyřešit, aniž by dítěti dali najevo svoji účast a porozumění. Jakmile se jim jejich potomek přizná k tomu, že měl neshody s nějakou dospělou osobou (učitelkou, sousedkou...), oboří se na něj: "Okamžitě se půjdeš omluvit!" Dítě se cítí nepochopené a nejhorší je, že jej zklamali jeho vlastní rodiče, od nichž očekávalo pomoc.

Máte-li pocit, že dítě potřebuje při řešení problému Vaši pomoc, nabídněte mu ji. Rozhodně byste však neměli jeho problém řešit bez jeho vědomí a proti jeho vůli, například jít si stěžovat rodičům spolužáka, který Vaše dítě uhodil, nebo vynadat učitelce, která mu dala o stupeň horší známku, než si zasloužilo.

Stejně tak byste neměli dítěti vyhrožovat přísnými tresty za prohřešek, k němuž se Vám přiznalo. Jestliže se dopustilo nějaké chyby, veďte jej spíše k úvahám o tom, jak by ji mohlo samo napravit. Rozbilo nějakému jinému dítěti jeho hračku, když se o ni prali? Co kdyby za dítětem šlo a nabídlo mu jako "náhradu" nějakou svoji hračku stejné nebo větší hodnoty? Případnou finanční úhradu škody rodičům poškozeného dítěte si ponechte jako "variantu bé" pro případ, že by se děti samy nedohodly.

Svěří-li se Vám dítě s nějakým složitějším problémem, jehož řešení si vyžaduje delší dobu nebo obzvláště citlivý přístup, nesnažte se vše "vyřešit na místě". S dítětem o problému pohovořte, navrhněte mu různé možnosti, ale nakonec jej ubezpečte, že později se k celé věci můžete ještě vrátit.

Jestliže máte pocit, že svému dítěti s jeho problémem nedokážete pomoci sami, nestyďte se obrátit s prosbou o radu na odborníka. Nikdo z nás není povinen vyznat se ve všech problémech a najít pro ně nejlepší řešení, a proto nebude žádným Vaším "selháním" či projevem "slabosti", když využijete některou z pestré škály poradenských služeb, které jsou určeny pro rodiče a jejich děti.