Správná a nesprávná pochvala

16.02.2021

Abychom mohli dítě motivovat, musíme jej chválit. Jak to ale dělat správně? Když dítě očekává pochvalu, ale místo ní se dočká jen nezájmu nebo dokonce hněvu rodičů, může být velmi zklamané. Pokud však samo cítí, že rodičovská chvála je nezasloužená, upadá kvůli ní do rozpaků.

Ukázkový příklad pochvaly, která může dítěti uškodit, zmiňuje v jedné ze svých knih dětský psycholog H. Ginott. Dvanáctiletá Linda hrála počítačovou hru a dosáhla v ní třetí úrovně. Když to viděl její otec, zvolal: "To je vynikající! Jsi prostě úžasná! Jsi profík." Linda po této pochvale ztratila o hru zájem a odešla z pokoje. Později k tomu řekla: "Táta si myslí, že jsem skvělý hráč, ale já jsem se dostala na třetí úroveň jen proto, že jsem měla štěstí. Myslím, že když začnu hrát zase od začátku, tak se nedostanu ani na druhou úroveň. Bude lepší, když tu hru už hrát nebudu, protože tak dobrý výsledek už se mi stejně znova nepodaří."

Chvála v tomto případě nebyla dítětem přijata. Linda se zkrátka v obraze, který jí vykreslil její otec, nepoznala. Aby ji rodičovská chvála motivovala k pokračování ve hře, musela by kromě ocenění dosavadního výkonu obsahovat i povzbuzení k dosahování dalších úspěchů. Tatínek Lindy by udělal lépe, kdyby například řekl: "Musí to být skvělé, když postoupíš na vyšší úroveň." V tu chvíli by se dítě mohlo svěřit se svými pochybnostmi, přičemž by od tatínka očekávalo povzbuzení.

Vědci z Ohia a Amsterodamu zkoumali vliv pochvaly na děti s nízkým sebevědomím, které velmi potřebují povzbuzení ze strany rodičů. Došli k závěru, že v některých případech má pochvala opačný účinek, jakmile dítě vycítí, že není míněna upřímně.

Jak je to možné? Nejprve je třeba rozlišit dva druhy pochval:

1. Pochvala zaměřená na osobu dítěte.

2. Pochvala zaměřená na jeho výkon či snahu.

Tatínek z výše uvedeného příkladu využil první druh pochvaly. Svoje dítě označil za "úžasné" a za "profíka", čímž nehodnotil jeho výkon, nýbrž osobnost dítěte. Jak si dítě takovouto pochvalu vyloží? Řekne si: "Teď jsem úžasná a jsem profík, protože jsem postoupila na třetí úroveň. Ale když na ni příště nepostoupím, tak už nebudu ani úžasná, ani profík." Než aby dítě riskovalo, že si neudrží jednou vyřčenou charakteristiku svojí osobnosti, raději nebude riskovat neúspěch, který by jej o tuto charakteristiku připravil.

Jiný příklad: Samuel dostal ve škole z diktátu jedničku. Byl to složitý diktát a rodiče měli radost, že jejich syn z něho získal tak hezkou známku. Maminka řekla: "No vidíš, jak jsi chytrý!" Ale jak má Samuel takto formulované pochvale rozumět? "Jsem chytrý," pomyslí si, "ale když z příštího diktátu dostanu dvojku nebo trojku, tak už nebudu chytrý." Co se stane? Chlapce ovládne strach z neúspěchu. Bude se bát, že když příště nepodá stejně dobrý výkon, rodiče mu upřou ocenění v podobě přisouzení kladné vlastnosti. Je pravděpodobné, že během příštího diktátu udělá hned několik chyb, protože bude pracovat ve stresu a pod nátlakem.

Druhý typ pochvaly neobsahuje celkové hodnocení osobnosti dítěte ("šikovný", "chytrý", "úžasný", "skvělý"), nýbrž hodnocení jeho konkrétního výkonu. Kdyby maminka řekla Samuelovi "Mám radost, že se ti diktát povedl, odvedl jsi dobrou práci," udělala by lépe, protože by ocenila jeho výkon, ale nenutila by jej k tomu, aby se za každou cenu snažil dosahovat stále jen samých úspěchů a naplnil tak její očekávání.

Vraťme se nyní k tomu, proč na děti s nízkým sebevědomím často pochvaly neúčinkují. Důvod spočívá v tom, že rodiče se snaží takové dítě za každou cenu povzbudit, jak nejlépe dovedou, a proto hodnotí jeho osobnost, nikoli jeho výkon či snahu o jeho podání. Tím však dítě uvádějí do bludného kruhu.

Tomáš je tiché a zakřiknuté dítě. Když má ve třídě nahlas recitovat básničku, je z toho celý nesvůj. Učitelka ho vyvolá k tabuli, a když Tomáš začne nesměle odříkávat první verše básničky, učitelka se mu snaží dodat kuráž: "No vidíš, jak jsi statečný! Tak pokračuj!" Tomáš se rozpláče a uteče zpátky do své lavice. Proč? Protože dostal strach, že kdyby další verš popletl, začne se celý třást a básničku nedokončí. Pak už nebude statečný a všichni se mu mohou právem smát! Možná Vám to nedává smysl, ale dítě zkrátka takto uvažuje.

Proto je důležité, aby pochvala byla zaměřena na výkon nebo snahu dítěte, tedy na jeho konkrétní jednání, nikoliv na jeho osobní vlastnosti. Díky takovéto pochvale bude dítě sebevědomější a jeho motivace bude zdravě posílena, aniž by budoucí chyby, jichž se dopustí (a které občas udělá každý), narušily jeho kladné sebepojetí.