Skryté formy násilí

17.02.2021

Psychické násilí může nabývat různých forem a je velmi obtížné jej rozpoznat, protože na rozdíl od bití nezanechává na těle dítěte viditelné stopy. Snad proto, že je "neviditelné", jej někteří rodiče uplatňují vůči svým potomkům. Navíc některé formy psychického násilí jsou ve výchově dosud považovány za normu, a tak se stává, že mnozí rodiče dítěti ubližují, aniž by to zamýšleli.

Jemná manipulace

Cílem jemné manipulace je v dítěti vypěstovat pochybnost o pravdivosti toho, co samo prožilo nebo vidělo. Představme si, že rodiče se mezi sebou hádají a křičí na sebe, když vtom do místnosti vstoupí ustarané dítě, které vyplašil křik rodičů. Dítě se ptá: "Maminko, proč na sebe s tatínkem křičíte?" a maminka mu odpoví "Ale ne, to se ti jenom zdálo!"
Jenže dítě ví, že slyšelo křik a hádku, nenechá se jen tak odbýt a trvá na svém: "Ale já jsem to slyšel. Křičeli jste!" Rodiče znervózní a reagují podrážděně: "Kdo ví, co jsi slyšel! My si jen tak povídáme, víš?"
Dítě je posláno do svého pokoje a rodiče se radují z toho, jak se krásně vyhnuli nepříjemnému tématu, a navíc svého potomka ušetřili starostí, které by si mohl dělat kvůli jejich neshodám. Jenže dítě se vůbec neuklidnilo. Naopak, začíná pochybovat o tom, zda správně pochopilo, co se kolem něj děje. A když tyto své pochybnosti domyslí do krajnosti, jak je u malých dětí běžné, nakonec dojde k závěru, že chyba je na jeho straně. Řekne si, že s ním asi "něco není v pořádku", a začne pochybovat o sobě samém.

Rodiče se mnohdy zdráhají před svým dítětem přiznat vlastní chyby. Obávají se, že by pro dítě přestali být následováníhodným vzorem, kdyby s ním hovořili otevřeně. Paradoxní je, že rodiče sice nepochybují o tom, že některým věcem dítě zkrátka "ještě nerozumí",protože jsou na něj "moc složité", ale přitom se netrápí otázkou, jak má dítě porozumět příkrému rozporu mezi jejich chováním a vyjadřováním.

Zastrašování

Když si rodiče s dítětem nevědí rady a neodvedou jej motivovat nějakým vhodnějším způsobem, začnou svého potomka ovládat za pomoci strachu. Když dítě neposlouchá, nechce jíst, obtěžuje své rodiče neustálými otázkami a vyžaduje jejich pozornost, tak rodičům často chybí čas a ochota něco vysvětlovat. Mnohem rychlejší a pohodlnější je vyvolat v dítěti strach.
Do dětského světa tak vchází celý zástup rozmanitých bytostí, které v něm mají vyvolat pocit ohrožení. Rodiče mohou sáhnout do klasického repertoáru námětů z lidové tvořivosti, kde za sebou defilují různá strašidla, čerti, ježibaby, polednice a další stvůry, jejichž společným znakem je to, že rády ubližují dětem.
Pod dojmem neustálého zastrašování si dítě vytvoří silně negativní pojetí okolního světa, v němž mu hrozí nebezpečí, kdykoliv si dovolí být samo sebou a chovat se tak, jak mu velí jeho pocity. Zároveň získává dojem, že každý jeho pokus o získání pozornosti ze strany rodičů je předem odsouzen k neúspěchu.

Přenášení odpovědnosti

Někteří lidé se rádi zbavují odpovědnosti tím, že příčiny svého jednání svalují na druhé. Kdo se nedokáže vyrovnat se svými problémy, zbaví se jich jednoduše tím, že je přesune na druhého. Smutné je, když rodiče tímto způsobem zneužívají své dítě.
K přenášení odpovědnosti často dochází v situaci, kdy se některý z rodičů nedovede vyrovnat s vlastní chybou. Co udělá nepozorná maminky, když upustí a rozbije skleněnou mísu? Oboří se na dítě: "Vidíš, to je kvůli tobě, protože do mě pořád hučíš a já se pak nemůžu soustředit na to, co dělám!" Viníkem rodičovské nešikovnosti je tedy dítě.
Ještě závažnější je, když rodiče svalují na dítě svoje životní neúspěchy. Například "Nebýt tebe, mohla jsem jít na vysokou školu!" nebo "Dítě mi zničilo kariéru!" (ne, to nejsou vymyšlené věty - to někteří rodiče opravdu řekli!). Když dítě něco takového slyší opakovaně, dříve či později dojde k závěru, že už samotná jeho existence je něčím špatným. Nakonec začne samo věřit tomu, že by udělalo nejlépe, kdyby se vůbec nenarodilo.

Dokud dospělý nepřijme vlastní odpovědnost a nepřizná, že i on se může mýlit a dělat chyby, těžko může vychovávat dítě, aniž by při tom ohrožoval jeho duševní zdraví a normální vývoj.

Ignorování

Pro dítě neexistuje nic horšího, než když jsou k němu jeho rodiče lhostejní. Křik a bití sice mohou dítěti velmi ublížit a narušit jeho duševní zdraví, ale na druhou stranu je to alespoň nějaký způsob, jak rodiče dají dítěti najevo, že berou na vědomí jeho existenci. Ještě větší chybu však dělají rodiče, kteří své dítě ignorují. Buď na něj nemají čas a náladu, nebo své dítě trestají za nežádoucí chování tím, že s ním nemluví. Tím jej vystavují pocitům naprosté zbytečnosti.
Jestliže rodiče na otázky dítěte "odpovídají" hlubokým mlčením, jestliže si s ním nikdy nehrají a "nemají čas" si s ním popovídat ani těch 10 - 15 minut před spaním, jejich potomek si začne připadat zbytečný a nikomu nepotřebný. Bez pocitu, že na něm někomu záleží, z něj vyroste člověk, který nebude schopen řešit problémy, navazovat vztahy s druhými a úspěšně se vyrovnávat s náročnými situacemi, které muž život postaví do cesty.
Jedině normální a plnohodnotná komunikace a interakce s rodiči může u dítěte vytvářet vědomí toho, že je potřebné a milované.