Sebehodnocení jako nejzranitelnější místo dětské duše

01.03.2021

Malé dítě neví, jak má hodnotit své chování, svoje schopnosti či dovednosti. Důležité je pro něj to, jak je hodnoceno lidmi ve svém okolí, na prvním místě svými rodiči. Přístup rodičů má pro vytváření sebehodnocení dítěte zásadní význam.
Narušené sebepojetí vede k tomu, že dítě je úzkostné, nejisté a bojí se udělat cokoliv "špatného". Nebo je naopak agresivní
a veškeré konfliktní situace se snaží řešit silou. V obou případech je vliv rodičů nesporný.

Základem, z něhož dítě vychází při vytváření vlastního sebehodnocení, je způsob, jímž jej hodnotí jeho rodiče. Samo sebe vnímá takovým způsobem, jakým jej vnímají jeho rodiče. Maminka s tatínkem představují pro dítě první a hlavní autoritu. Jejich názory bezpodmínečně přebírá, ať už jsou jakékoliv. Aniž si to rodiče uvědomují, svým přístupem k dítěti ovlivňují jeho vlastní sebepojetí. Jakých chyb se při tom mohou dopustit?

Vytváření negativního obrazu dítěte

Při komunikaci s dítětem se mnozí rodiče zaměřují převážně na jeho nedostatky, čímž vytváří negativní obraz, který dítě postupně přijímá. Malým dětem se často stává, že se ušpiní nebo udělají nepořádek. Když takovému dítěti neustále vyčítáte, že "je špinavé" či "nepořádné", stane se takové hodnocení víceméně trvalou součástí jeho sebepojetí. Bude samo sebe považovat za špinavé, nepořádné atd.
V mnoha rodinách je výchova založena na tom, že rodiče v dítěti vyvolávají pocity viny. Snahou rodičů je dosáhnout nápravy dítěte, to si však z jejich výčitek odnese jen hořký pocit, že je "špatné" a "nedokonalé". Případné úspěchy, jichž dítě dosáhne, jsou mnohými rodiči ignorovány. Nedovedou dítě pochválit za drobné pokroky, jejichž prostřednictvím by se postupně mohlo přiblížit očekávanému úspěchu, kdyby se mu dostalo potřebného povzbuzení. Místo toho vyžadují, aby dítě bylo ve všem perfektní, a to pokud možno teď hned.
Řada rodičů nedovede dítěti naslouchat, když se jim snaží sdělit něco důležitého. Protože každé dítě touží po tom, aby z něj rodiče měli radost, snaží se vysvětlovat své chování, které se rodičům nelíbí. Rodiče však neposlouchají a dítě dochází k závěru, že jeho názory nejsou důležité, a že rodiče vlastně vůbec nezajímá, co si ono samo myslí.

Dítě, jehož rodičům se "podařilo" vypěstovat v něm silně negativní obraz sebe samého, trpí pocitemneschopnosti, méněcennosti, nedůležitostibezvýznamnosti. Na určitém stupni vývoje však pocítí potřebu "zachránit" své narušené sebepojetí tím, že vstoupí do opozice vůči rodičům. Kritické je v tomto ohledu období dospívání.
Zatímco dítě předškolního či mladšího školního věku zcela automaticky přebírá způsob, jímž jej hodnotí jeho rodiče, dospívající potomek si vytváří vlastní pohled na sebe samotného. Poprvé v životě zjišťuje, že rodiče se mýlí. Uvědomuje si, že nemusí být takový, jak jej vidí rodiče. A dochází k závěru, že jeho rodiče o něm vlastně vůbec nic nevědí a vůbec mu nerozumí.
To však rozhodně neznamená, že dospívající člověk se dokáže plně osvobodit od negativního obrazu vytvořeného rodiči v době, kdy měli na sebepojetí dítěte rozhodující vliv. Pocity vlastní nedokonalosti, nedostatečnosti či neschopnosti v něm nadále zůstávají. A protože se s nimi potřebuje nějakým způsobem vyrovnat, volí mnohdy nejsnazší způsob, kterým je naprosté popření rodičovské autority.
Při tom však dospívající člověk často "vylije vaničku i s dítětem" - vůči rodičům se vymezuje čistě negativně a nedokáže ocenit jejich případné kladné vlastnosti či přednosti. Může nám to připadat poněkud nespravedlivé, ale rodiče si za to většinou mohou sami. Kdo seje vítr, sklidí bouři.

Nepřiměřené požadavky

Kladné sebepojetí dítěte může být do značné míry narušeno přehnaným a nerealistickým očekáváním ze strany rodičů. Přehnaně ambiciózní rodiče jsou schopni rozdrtit sebevědomí svého potomka na padrť. Dítě se pro ně stává jakousi "vizitkou", nebo ještě lépe "výkladní skříní" jejich vlastních "rodičovských schopností". Takové dítě je přímo povinno uspokojovat veškerá - mnohdy naprosto nerealistická - očekávání svých rodičů.
Ambiciózní rodiče pochopitelně velmi záhy poznají, že jejich dítě nemůže být tak "perfektní", jak by si přáli. Protože však podléhají iluzi o vlastní dokonalosti a neomylnosti, nehledají chybu ve svých přehnaných požadavcích, nýbrž na straně dítěte, které jim připadá "neschopné". A tento svůj názor mu dovedou dát najevo s ohleduplností buldozeru.

Protože malé dítě je na názorech svých rodičů zcela závislé, považuje jejich očekávání "perfektního" výkonu za naprosto normální a plně oprávněné. V mysli dítěte se neobjeví ani stín pochybnosti o tom, zda jsou rodičovské požadavky a očekávání adekvátní nebo ne. Když si tatínek a maminka něco přejí, tak to přece musí být zcela správné. A když dítě neunese tíhu jejich požadavků, musí ho to nutně vést k závěru, že je naprosto neschopné, a že snad ani nemá právo na lásku a péči těch dvou naprosto dokonalých bytostí, kterým svojí neschopností dělá jen samé starosti.

Dítě, které je pod neustálým tlakem rodičů, sice nepodá tak dobrý výkon, jaký by mohlo podat v příznivějších podmínkách (a hlavně bez stresu), přesto však nakonec může dosáhnout určitých úspěchů. Samolibí rodiče tyto jeho úspěchy s naprostou samozřejmostí připisují svému výchovnému působení. Jakmile však dítě nedosáhne očekávaných výsledků, ambiciózní rodiče se vyvlékají z jakékoliv odpovědnosti a chybu hledají vždy na straně svého potomka. S mírným zjednodušením bychom tento postoj mohli vyjádřit jednou větou: "Když se ti něco podaří, je to moje zásluha, ale když se ti něco nepodaří, je to tvoje vina."

Dítě ambiciózních rodičů mnohdy dosahuje uspokojivého společenského postavení, což je koneckonců jedním z cílů výchovy, jíž bylo v rodině podrobeno. Mezi manažery, právníky či politiky je mnoho potomků takových rodičů. Navenek se zdá, že tito lidé jsou úspěšní. Ve skutečnosti mnozí z nich trpí úzkostí a komplexem méněcennosti, neboť na sobě neustále hledají chyby a jejich výkon - ať už jakkoliv vysoký - jim nikdy nepřipadá "dost dobrý". Ze svých úspěchů se tito lidé nedovedou radovat, protože žijí v neustálém napětí.

Nedostatek důvěry

Zcela zhoubné účinky na sebepojetí dítěte má nedůvěra ze strany rodičů. Je pochopitelné, že se dítě občas uchýlí k milosrdné lži, aby nezpůsobilo zklamání svým rodičům, na nichž mu tolik záleží. Mnozí rodiče však dítěti vyčítají, že k nim nebylo upřímné nebo se k něčemu nepřiznalo, aniž by se namáhali pochopit důvody, které jej k tomu vedly. Namísto vysvětlení situace následuje potrestání dítěte.

Je až neuvěřitelné, jak někteří rodiče dovedou být podezíraví. Jako detektivové bedlivě sledují každičký krok svého potomka a neustále číhají na příležitost, při níž by mohli svému dítěti dokázat, že jejich ostřížímu zraku nic neunikne. Bylo již mnohokrát prokázáno, že neustálé sledování může narušit duševní zdraví dokonce i u dospělého člověka. Jaké dopady pak musí mít na duševní zdraví dítěte či dospívajícího?
Dítě, které je ustavičně kontrolováno, se těžko může stát samostatným a zodpovědným člověkem. "Správným" a očekávaným způsobem se totiž chová jen v případě, že je právě pod dozorem. Jakmile získá pocit, že jeho chování nikdo nesleduje, veškerá motivace se vytrácí. Vnější tlak nepůsobí a vnitřní regulační mechanismy se nevyvinuly.

Sebepojetí dítěte je narušeno představou, že si vlastně nezaslouží žádnou důvěru. Dítě začne samo na sebe pohlížet jako na nedokonalého a morálně zcela nezpůsobilého jedince, který naprosto není schopen sám regulovat své chování. A podle toho se chová. Když udělá "něco špatného", není přece jeho vinou, že nad ním zrovna nestál někdo, kdo by mu v tom zabránil!

Trestání dítěte za "jeho" chyby

Někteří rodiče mají pocit, že jakmile dítě udělá něco, co se jim nelíbí, jejich povinností je jej potrestat. Namísto vysvětlení situace a nabídnutí pozitivní alternativy chování, což je přece jen poněkud časově náročné, je pro rodiče mnohem pohodlnější, když vše odbudou trestem.

Když maminka seřve nebo uhodí dítě, které třeba spadlo do louže, zdánlivě tím "zabije dvě mouchy jednou ranou". Odreaguje si svoje negativní emoce a ještě získá pocit, že něco udělala pro výchovu svého potomka. Může tedy být spokojená. Jak ale stejnou situaci prožívá dítě? Jako by nestačilo, že už je mokré, a že se uhodilo. Navíc mu ještě ublížil nejdůležitější člověk v jeho životě. Z nepříjemné situace, která by se dala snadno napravit usušením a převlečením dítěte, se tak stává malá tragédie s trvalým dopadem na jeho sebepojetí.

Řada rodičů si zjednodušuje práci s výchovou dítěte tím, že vůči němu uplatňuje svoji fyzickou sílu a převahu. Je přece mnohem snadnější dítě k něčemu jednoduše donutit, než mu něco složitě vysvětlovat. Výsledkem ovšem je, že z dítěte se stává úzkostný, nesebevědomý a silně závislý jedinec, který nedovede zdůvodnit správnost či nesprávnost vlastního jednání, které je motivováno pouze snahou vyhnout se potrestání.
Časem se dítě naučí přijímat trest jako "nutné zlo", jako jakousi cenu, kterou platí za to, že si dovolilo jednat jinak, než jak od něj jeho rodiče očekávali. Jedinou dlouhodobou změnou v jeho chování se stane uzavřenost a snaha před rodiči tajit problémy, místo aby rodiče společně s dítětem problémy řešili. Základní strategií trestaného dítěte se stává únik.
Existuje řada způsobů, jimiž rodiče mohou trvale narušit sebepojetí svého dítěte, avšak tresty (a zejména tělesné) mezi nimi patří k těm nejspolehlivějším.

Další články na toto téma:

Násilí jako "výchovný prostředek"?

Tělesný trest jako neefektivní metoda výchovy

Jak se tělesné tresty podepíší na vývoji dítěte