Proč by si rodiče měli s dětmi hrát

08.02.2021

Pro některé rodiče je to příjemná zábava, pro jiné nudná povinnost. Sotva kdo však pochybuje o tom, že hra má v životě dítěte nezastupitelné místo. Někteří rodiče považují hračky pouze za nástroje k tomu, aby se jejich dítě nějak zabavilo a oni sami se mohli jít věnovat něčemu "užitečnějšímu". Jiní se snaží dát svým dětem to, co sami v dětství možná nedostali, a proto si s nimi hrají téměř neustále. Jaký přístup rodičů ke společné hře s dítětem je "ten správný"?

Začněme tím, že v posledních letech mnozí odborníci stále častěji hovoří o tom, že dnešní děti se nedovedou samy zabavit.Jsou zvyklé na to, že o jejich zábavu se někdo postará a pouze pasivně přijímají to, co jim dnešní moderní hračky nabízejí. Když takové dítě najednou dostane hodinu nebo dvě volného času, mnohdy se začíná nudit a neví, co má dělat - pokud mu nedáte do ruky chytrý telefon.

Někteří rodiče si myslí, že dítě by si mělo hrát samo. Často říkají: "Se mnou si taky nikdo nehrál, když jsem byl(-a) malý(malá). Rodiče pracovali od rána do večera." Dejme tomu. V minulosti si však děti většina dětí hrála venku, na ulici, obklopena svými vrstevníky. To je v dnešních podmínkách čím dál obtížnější. Na ulicích dnešních měst číhá na dítě mnohem více nebezpečí, než tomu bylo před dvaceti nebo třiceti lety. Jen počet osobních automobilů - jejichž podíl na předčasných dětských úmrtích je nezanedbatelný - se za tu dobu zdvojnásobil. Nehledě na současná epidemiologická opatření, o kterých nikdo neví, kdy skončí.

Chodit sám ven je pro dítě čím dál nebezpečnější a rodiče na něj mají čím dál tím méně času, protože i pro ně trh nabízí takové zábavy, o kterých ještě před dvaceti lety buď nebylo ani potuchy, nebo se jen nesměle začínaly hlásit o slovo. A tak si dítě často "hraje" s telefonem nebo tabletem, avšak ani ta nejdokonalejší virtuální hra nenahradí reálnou hru se skutečnými hračkami, které může dítě vzít do ruky a s jejich pomocí rozvíjet svoje motorické dovednosti. Ve společné hře s druhým účastníkem (reálným, nikoli virtuálním) pak rozvíjí i svoje sociální dovednosti. A kdo jiný by si měl s dítětem doma hrát, když ne jeho rodiče?

Mimo hru

Požadavky a očekávání, které rodina klade na dítě, prošly v uplynulých desetiletích změnami. Životní tempo naší civilizace se zrychlilo, dítě je téměř od narození vystavováno obrovskému kvantu informací, které nestačí zpracovávat. Jedním z projevů uspěchanosti a nadbytku informací je i to, že přichází do módy snaha o urychlování vývoje dítěte. Angličtina od mateřské školky (nebo raději už od jeslí?), čtení ve čtyřech letech. To jsou trendy "moderního rodičovství", které mnohdy kladou na dítě až fantastické nároky.

Pokud je však dítě od rána do večera zahlceno rodičovskými nároky na jeho "časný vývoj", takže nemá ani dost energie na to, aby si pohrálo, zatímco v době, kdy se mu rodiče právě nevěnují, zažívá nudu či tráví čas s mobilním telefonem, nabízí se nutně otázka: Nevyrůstá v našich domácnostech generace, která se v budoucnu neobejde bez soustavné psychiatrické péče?

Možná, že Vám to připadá přehnané. Nicméně pokud budou nastartované trendy pokračovat, může se jednou opravdu stát, že se hra - tak, jak ji známe - z dětského života vytratí. Otázkou je, co se potom stane.

Proč je hraní s dětmi nejen důležité, ale i nutné?

Hra je způsob, který dítěti umožňuje jednoduše vstupovat do složitého světa kolem sebe. Hra dospělého s dítětem především naplňuje potřebu jejich vzájemné komunikace. Společná hra s rodičem umožňuje dítěti sdílet své první radosti, úspěchy a názory s někým, kdo je zkušenější a kdo pro něj má dostatek porozumění.

Hra je pro dítě "laboratoří života", zatímco rodičům umožňuje pozorovat, jak se jejich potomek vyvíjí, případně zda je třeba mu v některém ohledu věnovat více péče. Již pouhým pozorováním dítěte při hře se o něm dozvíte spoustu informací - co jej nejvíce zajímá, v čem vyniká, jaké jsou naopak jeho slabší stránky, co v něm vyvolává napětí, úzkost či agresivitu. Prostřednictvím jeho hry se přiblížíte vnitřnímu světu dítěte a naučíte se jej lépe pochopit.

A což teprve když vystoupíte z role pouhého pozorovatele a zapojíte se s dítětem do jeho hry, která se tak stane Vaší společnou! To je právě věc, kterou Vašemu dítěti nenahradí žádná, byť sebedokonalejší elektronická hračka. Možná, že mobilní aplikace a hry dovedou rozvíjet paměť či logické myšlení Vašeho potomka. Nic proti. Ale chytrý telefon nevezme dítě "na koníčka" a nebude s ním "jezdit" po pokoji. Tablet nebude s dítětem "pít čaj" z nádobíčka pro panenky. Jsou věci, které mohou dítěti poskytnout jen rodiče.

Jak si hrát s dítětem?

Při hraní s Vaším potomkem můžete využít nepřeberné množství hraček a her. Některé hry si můžete i sami vymyslet. Není to tak těžké, jak si myslíte. Učte se ze zkušeností. Až uplyne mnoho let a Váš vnuk si s Vámi bude chtít hrát na námořníky, možná si vzpomenete, jak jste kdysi byla prvním důstojníkem Vašeho pětiletého syna, toho času kapitána pirátské lodi...

Hraní rolí

Této formě hry se také někdy říká "mimikry". Spočívají v tom, že člověk představuje někoho, kým není. Jsou to tedy hry "na někoho". Zejména děti ve věku 4 - 6 let bývají při těchto hrách velmi spontánní a dovedou se do svojí role velmi silně vcítit. Starší děti mají tyto hry také rády, ale spíše než s Vámi je už budou chtít hrát se svými kamarády.

Rodiče se mohou na těchto hrách podílet již v "přípravné fázi". Například mohou dítěti vyprávět nějaký příběh nebo si s ním prohlížet obrázkové knížky o různých povoláních a profesích. Děti si rády hrají v podstatě na cokoliv - na prodavače, na vojáky, na cestovatele, na hasiče, na doktory, na školu... A pomocí těchto her se seznamují se světem dospělých, byť jej vidí svým typicky dětským pohledem. Ve hře je možné všechno. Každý dětský pokoj se může v očích dítěte změnit třeba na neprostupnou džungli nebo širé moře, na ordinaci lékaře nebo raketu mířící k Marsu.

"Sportovní" hry

Nejedná se o pěstování sportů podle všech pravidel, ale o hry zaměřené na pohyb a akci. Dobře se hrají venku. Když jdete s dítětem ven a je hezky, nezapomeňte vzít třeba švihadlo nebo míč. Ale někdy je možná ani nebudete potřebovat. Příroda je pro dítě jedna velká tělocvična. Důležité je, abyste se do jeho her zapojili.

Stolní (deskové) hry

Nemusí to být zrovna obligátní "Člověče, nezlob se!" V dnešní době existuje široký výběr stolních her pro různý počet hráčů a pro děti různého věku. Dítě se při nich naučí vyhrávat i prohrávat a ještě si s ním užijete spoustu zábavy.
Dítěti můžete také sami - nebo společně s ním - nakreslit na paír různá bludiště rozdělená na jednotlivá "políčka" a použít figurky či kostky z nějaké společenské hry k jejich procházení.

Stavebnice

Patří k vůbec nejoblíbenějším hračkám. Dítě s jejich pomocí vytváří vlastní svět. Můžete stavět s ním, ale nesnažte se udělat všechno za něj. Když ho budete stále jen upozorňovat na chyby ("Počkej, takhle ti to spadne!"), hraní ho brzy přestane bavit. Hrajte si společně, ale nechte jej všechno vyzkoušet.

Hry pro rozvoj pozornosti a myšlení

Když vás nenapadne nic jiného, můžete si s dítětem zahrát oblíbenou hru "všechno lítá, co peří má". Nebo můžete pomocí otázek hádat, na jakou osobu, zvíře nebo věc dítě myslí. Také můžete dítě vyzvat, aby vyjmenovalo všechny červené (nebo modré, žluté...) věci, které jsou v jeho pokoji. Když spolu někde čekáte, můžete si zkrátit dlouhou chvíli třeba "slovním fotbalem".

Zapojte svoji fantazii a pusťte se do hry s dítětem. Staňte se jeho společníkem při hře. Uděláte tím hodně pro Vás pro oba - pro něj i pro sebe.