Potřeby dítěte v různém věku

14.02.2021

Úkolem rodičů je pečovat nejen o tělesné, ale i psychické blaho svého dítěte. Naše potomky nejen živíme, ale i vychováváme. Zatímco v minulosti se výchova mnohdy omezovala na pouhé "ukázňování" dítěte, dnešní rodič už by měl vědět, že výchovou napomáhá dítěti uspokojovat jeho psychické potřeby. Výchova je přitom proces oboustranný - rodiče se mohou leccos naučit i od svého potomka. Jeho spontánní chování nám může pomoci nalézt cestu k sobě samotným.

Bohužel, někteří rodiče se stále ještě snaží vychovávat dítě tím, že v něm potlačují to nejlepší, s čím přichází na svět. Snaží se jej "přetvořit k obrazu svému", čímž jej mnohdy připravují o jeho nejlepší vlastnosti. Každý, kdo chce někoho vychovávat, by měl v první řadě ctít jeho potřeby. Dítě nevychováváme pro sebe, ale pro něj samotné. Výchova potomka je proces dlouhodobý, a proto je užitečné něco vědět o potřebách dítěte v různém věku.

Dítě do 1 roku - láska, něžnost, pozornost

Pro nejmenší děti má zásadní význam kontakt s rodiči, především s maminkou. Matka a dítě v tomto období tvoří jeden společný celek. Dítě těžce nese odloučení od matky. "Jen ať si zvyká!" říkají někteří rodiče. Nač si ale má miminko zvyknout? Do jednoho roku nerozlišuje mezi vlastním tělem a tělem matky. Vzájemné oddělení tedy vnímá jako odebrání části svého těla. Dovedli byste si "zvykat" na to, že Vám někdo někam odnese třeba ruku nebo nohu? Asi těžko. Ale přesně tak se cítí děťátko, které je odděleno od maminky.

Časné oddělování dítěte od matky je největším problémem naší moderní civilizace. Zatímco - mnohdy negramotné - maminky v zemích třetího světa moc dobře vědí, proč mají nosit miminko stále u sebe, mnohé - ba i vysokoškolsky vzdělané - matky z "civilizovaného světa" jej odkládají do odporného mučícího nástroje zvaného hezkým a líbivým výrazem dětský kočárek. A tak v naší civilizaci vyrůstají generace frustrovaných dětí, které jsou zvyklé trávit své rané dětství téměř neustálým zíráním do stropu či do nebe, nebo v lepším případě na okraj zatahovací stříšky kočárku.

1 až 2 roky - svoboda, povzbuzování, respekt

V této fázi vývoje již dítě rozlišuje mezi sebou a matkou. Stává se z něj "JÁ". Je to velmi nebezpečný věk, protože dítě se poprvé musí spoléhat samo na sebe. Pocit svobody a zvědavosti jej táhne jedním směrem, ale strach a nejistota jej táhnou směrem opačným. Tento rozpor v něm vyvolává nepříjemné pocity. Úkolem rodičů je dítěti tohoto věku ukázat, že svět je pro něj bezpečným místem.

Dítě prožívá své první pády a neúspěchy, když se učí chodit. To je v pořádku, protože sama příroda dítěti ukazuje, kde jsou jeho hranice. Bez zkušenosti získané bolestivým pádem by nezjistilo, proč je třeba být opatrný. Rodiče musí dítě hlídat, aby mohli včas zabránit nejhoršímu, neměli by se jej však snažit uchránit před každým pádem. Chybný krok není "selháním" dítěte, je pro něj informací o hranicích jeho možností. Když se dítěti něco nedaří, jsou zde jeho rodiče, aby jej povzbuzovali. Když dítě pláče, je třeba jej konejšit, jinak by se cítilo odvržené. Jakmile se však uklidní, mělo by být povzbuzeno k další činnosti. Některé děti potřebují takové povzbuzování více, jiné méně.

2 roky až 5 let - vůle, pochvala, souhlas

V tomto věku se u dítěte rozvíjí pocit sebeúcty, která souvisí s postupným přebíráním odpovědnosti. Do dvou nebo tří let dítě žádnou odpovědnost nenese - stačí, že si hraje a je veselé. Ale když se učí základním dovednostem - třeba samo se najíst lžící nebo si samo dojít na WC - se poprvé setkává s tím, že na jeho chování a výkon jsou kladeny určité nároky. Začíná o sobě uvažovat jinak, než bylo dosud zvyklé, tedy už nejen v rovině "Já jsem", ale také "Já mohu". A jakmile si toto uvědomí, už ho nemůže nic zastavit. Malý průzkumník se vydává na cestu do velkého světa.

Rodiče mohou být až překvapeni, kolik energie dovede dítě tohoto věku vyvinout. A někdy je mrzí, když stále "odmlouvá", je "tvrdohlavé" a projevuje vzdor. Na tom ale není nic nepochopitelného, vždyť právě objevilo, že má VŮLI. Křičí na nás, odtahuje se od nás a stále opakuje slůvko "Ne!" Dělá to proto, že poznalo sílu a účinek vlastního chování a vlastních slov. To je největší objev v jeho životě.

Nekontrolovaná touha předškoláka ukázat svoji sílu však může vést ke zklamání, jakmile si dítě uvědomí hranice svých možností. Když dítě pozná, že nemůže udělat všechno, co chce, reaguje křikem a zlostí. Úkolem rodičů je přesměrovat energii dítěte takovým směrem, kde ji může úspěšně uplatnit. Přitom je důležité, aby rodiče kladli na dítě přiměřené požadavky a nevyžadovali od něj něco, co je nad jeho síly. Těžko se u něj vytvoří potřebná sebeúcta, zažívá-li stále jen neúspěchy. Proto je v tomto věku nutné dítě pokud možno co nejčastěji chválit.

5 až 8 let - srovnávání, dávání a přijímání, sdílení, milosrdná lež

V tomto věkovém období dochází k výraznému rozvoji sociálních dovedností. Dítě čím dál tím více uvažuje v abstraktních pojmech a je schopno čím dál tím přesněji předvídat důsledky svého jednání. Zatímco pro menší dítě je nepřekonatelným problémem, má-li jinému dítěti půjčit svoji hračku (a proto to od něj rozumní rodiče nikdy nevyžadují!), dítě tohoto věku je již schopno se s ostatními dělit.

Menší dítě bolestně cítí, že když někomu něco dává, tak to zároveň samo ztrácí. Větší dítě se rádo rozloučí s nějakou svojí oblíbenou věcí, protože jej uspokojuje, že darováním někomu udělá radost. Zejména školáci v první či druhé třídě si mezi sebou neustále vyměňují různé drobnosti, často k malé radosti svých rodičů, kteří mnohdy s nelibostí zjišťují, že jejich dítě na takové výměně dárků "prodělalo" (třeba když vymění značkovou věc za neznačkovou). Je to nepochopení, protože ve skutečnosti vydělalo už samotnou výměnou. Jejím prostřednictvím totiž uspokojilo jednu ze svých základních potřeb.

Stále větší a větší význam pro něj mají jeho vrstevníci. Samozřejmě, že i mezi menšími dětmi lze rozlišovat "družné povahy" a "samotáře". Mnozí předškoláci si také rádi hrají s ostatními, ale stejně tak dobře by si "vystačili" sami. Když si hrají v koutku se svými hračkami, vůbec jim nevadí, že je při tom nikdo z ostatních neruší. Větší dítě však potřebuje být obklopeno ostatními, protože jedině tak se může srovnávat s ostatními.

Vstup do školy klade na dítě nové a nebývale vysoké nároky. To u něj může vyvolávat obavy a strach z neúspěchu. Pokud má dítě přísné a náročné rodiče, brzy se naučí lhát, aby jim nezpůsobilo zklamání nebo se vyhnulo trestu. Strach z neúspěchu posiluje v dítěti vnitřní napětí a ohrožuje jeho duševní zdraví. Velkou chybu dělají rodiče, kteří v dítěti tento strach podporují. Říkají si: "Jen ať se bojí, bude se aspoň víc snažit!" A pak se diví, když dosáhnou opaku, tedy zhoršení výkonu dítěte. K obavám z neúspěchu se přidává ještě stres z očekávané reakce rodičů. Proto je důležité, aby rodiče na dítě kladli jen přiměřené nároky a požadavky, a aby ocenili každou jeho snahu o dosažení pokroku. Každé dítě tohoto věku se samo od sebe snaží dělat to nejlepší, co je v jeho silách. Nenuťte jej, aby podávalo výkon, který už leží za hranicemi jeho možností. Získalo by pocit, že žádný jeho výkon Vám není dost dobrý, a tudíž jakékoliv jeho snaha nemá cenu, protože se Vám stejně nikdy nezavděčí.

8 až 11 let - samostatnost, nezávislost, vlastní úsudek, srozumitelnost, vhled

Právě v tomto věkovém období většina dětí svým rodičům "dělá radost". Dítě se rádo učí a bývá "hodnější" a poslušnější, než v předchozím i následujícím období. V tomto věku také rozvíjí svoje koníčky a záliby, výrazněji se profiluje okruh jeho zájmů.

Okolo 9 - 10 let si dítě již dovede vytvářet vlastní názory, které mohou být nezávislé na mínění rodičů. Dovede vědomě porovnávat různá pro a proti. Jeho abstraktní uvažování je již natolik rozvinuté, že se začíná ubírat vlastním směrem, který nemusí být součástí výchovného záměru jeho rodičů. Jinak řečeno, dítě se začíná čím dál tím více spoléhat na vlastní zkušenost a čím dál tím méně na názory dospělých autorit.

Rodičovské nadšení z počátku tohoto vývojového období tak může být v jeho závěru snadno vystřídáno zklamáním a nelibostí. Dítě dostává nálepku "puberťáka", ačkoliv pravá puberta u něj dosud nezačala. Mnohým rodičům se zdá, že u dítěte došlo k jakémusi vývojovému zlomu, a že vstoupilo do nové životní fáze. Je to jen zdání, protože spokojenost rodičů s "hodným školákem" a jejich rozpaky nad chováním "zlobivého puberťáka" je stále jedna a tatáž - je rozvoj jeho abstraktního logického myšlení.

11 až 15 let - sebepoznání, soukromí, experimentování, odpovědnost

Skutečná puberta začíná u dítěte až s hormonálními změnami, k nimž v jeho těle dochází v souvislosti s nastupujícím pohlavním zráním. Období dospívání je považováno za velmi obtížné a problematické. Problém je však většinou na straně rodičů, kteří se nedovedou smířit s tím, že jejich dítě si právě dovolilo přestávat být malým dítětem. Že má i takové potřeby, které rodiče při nejlepší vůli nedovedou uspokojit.

Dospívající člověk si musí především vybudovat nové vztahy s vrstevníky. Jedině mezi nimi se může postupně stát dospělým. Autorita rodičů už por něj nemá takovou váhu - kdyby měla, nemohl by nikdy dospět. Pro dospívajícího má značný význam rovněž jeho soukromí. Buduje si svůj vlastní svět a cítí potřebu tento svůj svět chránit před "vetřelci". Těžko se vyrovnává s neustálým kontrolováním ze strany rodičů, protože si buduje svoji vlastní odpovědnost.

Budování nových vztahů s vrstevníky a ochrana vlastního soukromí bývají hlavními zdroji případných kolizí mezi postojem rodiče a dospívajícího potomka. Úkolem rodičů je respektovat změny, k nimž u jejich dítěte dochází. Jejich zásah je nutný pouze v případě, že dítě ohrožuje svůj vlastní život nebo životy ostatních. Jinak by mu však měli dovolit dospívat, tedy pokud z něj nechtějí vychovat jakési věčné dítě.

Právě v období dospívání se zhodnocuje všechno dobré i špatné, co rodiče během dosavadní výchovy svého potomka udělali. Tak například nedostatek úcty a respektu k dítěti se zákonitě projeví tím, že jeho vzdor v období dospívání bude mnohem bouřlivější. Pokud se však mezi rodiči a dítětem již v předchozím období vytvořilo pevné pouto důvěry, nemůže zcela zaniknout ani během puberty. I v takovém případě bude dospívající potomek cítit potřebu se od svých rodičů odlišit a být na nich méně závislý, avšak vzájemné vymezování hranic mezi rodiči a dospívajícím dítětem bude probíhat méně konfliktním způsobem.

Mnozí rodiče dospívajících si stěžují, že mají s dítětem samé trápení. V naprosté většině případů si však toto trápení sami připravili tím, jak dítě vychovávali v předchozích obdobích jeho vývoje. Pokud mu totiž stále jen dávali příkazy a rozhodovali za něj o každé maličkosti, těžko se u jejich potomka mohly rozvinout vlastní autoregulační mechanismy. V období dospívání je pro takové nejisté a zakřiknuté dítě velmi obtížné chovat se odpovědně, protože příkazy rodičů už jsou pro něj nepřijatelné a jeho schopnost dělat vlastní správná rozhodnutí byla předchozí výchovou potlačena. Právě během puberty se nejvíce a nejzřetelněji projeví, kam vede příliš autoritářská výchova. A bývají to právě nároční a přísní rodiče, kteří nesnesou pohled do zrcadla, které jim jejich dospívající dítě nastaví.