Pomáháme dětem řešit konflikty a problémy

19.02.2021

Výchova dítěte vyžaduje moudrost a trpělivost. Každodenní soužití přináší řadu konfliktních situací, které mají určitý význam pro vzájemné vymezení hranic, avšak pokud nejsou řešeny s klidem a rozvahou, mohou vést k narušení vztahů mezi rodiči a dětmi. Aby drobné konflikty nevyhloubily propast mezi generací rodičů a dětí, je třeba přistupovat k jejich řešení s citem.

Kdy a jak mají rodiče reagovat?

Na "nežádoucí" chování svého dítěte většina rodičů reaguje negativně - okřikováním, napomínáním, výčitkami a vyvoláváním pocitu viny. Přitom "nevhodné" chování může být způsobem, jímž dítě usiluje o získání pozornosti ze strany rodičů. Pokud se mu této pozornosti nedostává, začne na sebe upozorňovat.

Snahou rodičů je "vyřešit problém" okamžitě a na místě. Pokud je však dítě silně vzrušené, přestává vnímat obsah našich slov, a tak se mnozí rodiče uchylují ke křiku, nebo dokonce k bití. To však není konstruktivní způsob řešení problémů. Dítě, které se setkává s křikem a bitím, totiž začne považovat agresi za normální a žádoucí formu chování.

K řešení problému tedy můžeme přistoupit až poté, co se dítě alespoň trochu uklidní. Malé dítě se ovšem namůže uklidnit samo, potřebuje k tomu pomoc rodičů. Nejúčinnějším způsobem, jak dítě rychle uklidnit, je ho obejmout. Jednak tím zabráníte tomu, aby si dítě ve své zlosti nějak ublížilo. Navíc v něm posílíte pocit jistoty a bezpečí. Když dítě přestane "vyvádět", mělo by bát pochváleno: "Jsem rád/-a, že už nekřičíš. Teď si můžeme o všem v klidu popovídat."

Odvrácení pozornosti

Druhým způsobem, jak překonat potenciálně konfliktní situaci, je zaměření pozornosti dítěte na nějaký zajímavý podnět, který mu přinese rozptýlení. Může to být například nějaká jednoduchá hra. Když se rodiče snaží utišit dítě tím, že mu dají do ruky hračku, může se stát, že "malý zlostník" přesměruje svoji agresivitu na ni, což však není způsob řešení problému. Agrese se pouze přenese z osoby na věc. "Kohout letí do kouta" a dítě je nadále neklidné, protože jeho potřeba stále nebyla uspokojena.

Proto je lepší zaměřit pozornost dítěte na něco nového a nepoznaného. K tomu se dobře hodí hry typu "dovedeš to udělat po mně?". Může to být například různé "proplétání" prstů na rukou (třeba zahákujete malíček levé ruky za prsteníček pravé a vyzvete dítě, aby udělalo přesně to samé) a podobně. Dítě se zaměří na novou výzvu a pustí z hlavy to, co jej předtím rozrušilo.

Změna prostředí

K celkovému uklidnění situace může přispět i změna prostředí. Dítě by však nemělo získat pocit, že bylo "za trest" někam odvedeno. Změna prostředí tedy neznamená, že dítě "odvelíme" do jeho pokoje, když nás obtěžuje jeho přítomnost v kuchyni. Spíše jde o to, že nepříjemný prožitek náročné situace může být spojen s prostorem, v němž tato situace vznikla, zatímco po přemístění do jiného prostoru emoce snáze vyprchají. Dítě nenecháváme samotné, ale doprovázíme jej a alespoň chvíli se mu ještě věnujeme.

Změnu prostředí lze kombinovat se zaměřením pozornosti dítěte na nějakou zajímavou činnost. Například když malé dítě protestuje proti tomu, že se má obléci a jít s Vámi na procházku, klidně můžete říci: "Tak se půjdeme podívat, co se děje v koupelně/v kuchyni/v ložnici!" Tím vzbudíte jeho zájem. Každá místnost v bytě obsahuje spoustu věcí, které mohou být pro dítě svým způsobem zajímavé. Když se dítě v novém prostředí uklidní, můžete s ním v klidu probrat jeho problém.

Hledání "něčeho dobrého"

Nikdo nemá rád kritiku. Když jsou děti přehnaně kritizovány, prožívají negativní emoce, jimž mnohdy samy nerozumí. Kritika "špatného" chování dítěte je však ve výchově nezbytná. Jak se tedy zachovat?

Pro školáka nebo dospívajícího bude Vaše kritika mnohem stravitelnější, když svá slova alespoň trochu "osladíte" mírnou chválou. I na nevhodném či nežádoucím chování se dá najít "něco dobrého". Dítě nejprve pochvalte za "to dobré", a pak jej upozorněte na "to špatné". Vaše chvála by však neměla vyznívat jako ironie.

Když Vaše dítě pokřikuje moc nahlas, nebojte se mu říci: "Máš krásný hlas. Ale mluv potichu!" Čekáte v sobotu dopoledne návštěvu, ale Vaše dítě pořád ještě běhá po bytě jen v pyžamu? "To pyžámko ti moc sluší, ale teď už se musíš obléct, protože za chvíli přijde návštěva." Zjistili jste, že Váš dospívající potomek strávil celé odpoledne s kamarádem, ačkoliv Vám předtím neřekl, kam a na jak dlouho půjde? "Je dobře, že jsi mi pověděl, kde jsi byl. Ale příště, než půjdeš ke kamarádovi, tak mi to řekni předem." Při troše dobré vůle vždy najdete něco, zač můžete dítě pochválit.

Možnost volby

Malé i větší děti občas cítí potřebu hájit svoji nezávislost. Vadí jim, když za ně rodiče neustále rozhodují. Jak ale zabránit konfliktu, když obě strany trvají na svém? Dítěti můžete nabídnout výběr ze dvou či několika možností, které jsou pro Vás přijatelné. Zvýšíte tím jeho sebevědomí a podpoříte jeho schopnost dělat rozhodnutí.

Dokonce i taková maličkost, jakou je výběr oblečení, může dát dítěti pocit, že alespoň o něčem rozhoduje. Také je dobré se dítěte občas zeptat, co by chtělo k obědu, kam by chtělo jít na procházku a podobně. Nejenže se tím naučí přemýšlet, ale také se poněkud obrousíjeho potřebavyjadřovat protest proti přehnané rodičovské autoritě.

Podíl na řešení problému

Větší dítě můžete vyzvat, aby samo navrhlo řešení problému. Nestyďte se dítěte zeptat: "Co myslíš, co by se s tím dalo dělat?" Není to projev nějaké Vaší bezradnosti, nýbrž snahy najít společně nějaké přijatelné východisko. To neznamená, že názor dítěte pro Vás bude závazný, a že mu ve všem hned ustoupíte. Mělo by však mít možnost se na řešení problémů podílet aktivně. Zejména starší školák ocení, když projevíte zájem o jeho pohled na věc. Samozřejmě, že nakonec vyřešíte problém společně, ale je docela dobře možné, že názor dítěte Vás mile překvapí.

Učte dítě svým vlastním příkladem

Jestliže nejste spokojeni s tím, jak se Vaše dítě chová v určitých situacích, měli byste mu sami ukázat, jaké chování považujete za správné. Děti se učí od rodičů a napodobují jejich chování. Osobní příklad je tím nejdůležitějším prvkem výchovy. Některým rodičům vadí, že jejich dítě "tráví moc času" tím, že si hraje s mobilním telefonem. Zkuste si ale vybavit, kolikrát Vás dítě za uplynulý týden či měsíc vidělo s telefonem v ruce! A neříkejte, že Vy - na rozdíl od dítěte - máte telefon jen "na vážnou práci". Dítě neví, co právě s telefonem děláte, jen vidí, že jej máte v ruce. Těžko od něj můžete očekávat, že se bude chovat jinak než Vy.

Všechno popořádku

Někteří rodiče sami vyvolávají konflikty s dítětem. Například tím, že jej najednou zahrnou několika složitými požadavky. Dítě se někdy může doslova "utopit" v záplavě rodičovských příkazů, žádostí a pokynů.

Pokud chcete na chování svého dítěte cokoliv změnit, měli byste si nejprve stanovit priority a poté svoje požadavky a očekávání formulovat stručně, jasně a srozumitelně. Obtížnější úkoly rozdělte na několik dílčích kroků. Dokud není hotová jedna věc, nevyžadujte od dítěte další. Nekumulujte několik požadavků do jedné věty.

Přesné vyjadřování

Mnoho konfliktů vychází také z toho, že rodiče často formulují své požadavky na chování dítěte příliš obecně. Co si má dítě myslet, když neustále slyší jen "buď hodný", "nezlob", "chovej se slušně" nebo "lezeš mi na nervy"? Takové vágní pokyny mohou v dítěti leda vyvolat zmatek. Komunikaci s dítětem je třeba udržovat pokud možno v konkrétní rovině.

Mluvte s dítětem klidně

Děti někdy dovedou být nepříjemné. Vyžadují si naši pozornost i tehdy, když nám zrovna není dobře, jsme unavení nebo máme moc práce. Ať už se však rodiče cítí jakkoliv, měli by mít pro své dítě vždy po ruce alespoň nějaké "milé slovo". V každé situaci je třeba s dítětem hovořit klidným tónem a pokud možno pomalu, s důrazem na zvláště významná slova. Naproti tomu křik nebo vyčítavý tón mohou v dítěti vyvolat obrannou reakci v podobě vzdoru a nežádoucího chování.

Umění naslouchat

Komunikace mezi rodičem a dítětem by neměla být jednosměrná. Za takovou lze považovat nejen rodičovský monolog, ale i kladení otázek, na které lze odpovědět jen ano nebo ne, případně i pokládání otázek, na které rodič očekává jen jednu "správnou" odpověď. Dovolte dítěti, aby Vám samo řeklo, jak se cítí, co jej trápí, nebo co ho přimělo k určitému jednání. K tomu je ovšem nutné, aby dítě z vlastní zkušenosti poznalo, že jste ochotni mu naslouchat.

Pro dítě je někdy obtížné vyjádřit své pocity nebo zážitky slovy. Snažte se být citliví a trpěliví. Nemusíte dítěti napovídat, co má říkat, nebo mu skákat do řeči. Důvěra mezi rodičem a dítětem je klíčem k vzájemnému porozumění. Jedině díky vzájemné důvěře mohou rodiče a děti najít společnou řeč. Mnoho konfliktů ostatně vzniká v důsledku nedorozumění.