Neptejte se dětí, čím by jednou chtěly být

22.02.2021

Problematika volby budoucího povolání vzbuzuje velkou pozornost rodičů i pedagogů. Tzv. kariérové poradenství tvoří nikoli nepodstatnou část práce výchovných poradců na základních i středních školách. Ale už i malých dětí se rodiče často ptají, jaké povolání by jednou chtěly vykonávat. Přitom dětská odpověď na tuto otázku už v nejedněch rodičích vyvolala buď rozpaky, zklamání, nebo výbuch smíchu. Má vůbec smysl se dítěte ptát, čím by se jednou chtělo stát?

"Čím se chceš stát, až budeš velký?"

Adam Grant, profesor psychologie managementu z Wharton School of the University of Pennsylvania, se domnívá, že rodiče ani učitelé by dětem podobné otázky raději klást neměli. "Když jsem byl dítě, nenáviděl jsem tuhle otázku. Nikdy jsem na ní neměl správnou odpověď. Dospělí vždy vypadali strašně zklamaní, že jsem snil o tom, stát se někým skvělým a hrdinským, třeba filmařem nebo astronautem. Až na vysoké škole jsem si konečně uvědomil, že nechci být sám. Chtěl jsem dělat spoustu různých věcí. Našel jsem si tedy vhodný obor a stal jsem se psychologem. A teď je mým úkolem přispívat ke zlepšování práce ostatních lidí. Abych to mohl udělat, musel jsem studovat, co a jak dělají: jak režiséři hledají nové postupy, jak si astronauti mezi sebou budují důvěru. A došel jsem k závěru, že když se dětí ptáme, čím chtějí být, až vyrostou, děláme jim tím medvědí službu."

Osobnost, nebo kariéra?

Prvním důvodem, proč není správné klást dětem otázky ohledně jejich představ o budoucím povolání, je jednostranné spojování jejich budoucnosti s pracovní kariérou. Podobnými otázkami totiž dítě nutíme, aby samo sebe definovalo z hlediska svého budoucího pracovního zařazení. Když se dítěte ptáme "Kým se chceš stát?", tak od něj nečekáme, že odpoví třeba "dobrým otcem", "dobrou matkou" nebo "dobrým člověkem". Čekáme od něj, že uvede nějaké konkrétní povolání.
Tím ovšem v dítěti vzbudíme dojem, že hlavní životní hodnotou je úspěšná pracovní kariéra. Pokud však hodnotu svého života definujeme prostřednictvím své práce, pak tato hodnota závisí na našich pracovních úspěších. A z toho se může stát velký problém.

Je jen jedna správná cesta?

Druhý důvod nevhodnosti těchto otázek spočívá v tlaku na jednostranné zaměření. Tím, že si předem zvolíme jednu možnost, jako bychom vylučovali všechny ostatní.
Mnoho lidí ve své práci nenachází realizaci svých přání, potřeb či zájmů. Časem zjišťují, že se zkrátka "minuli povoláním". Limitujícím faktorem je i situace na trhu práce. Čím dál více absolventů různých typů škol nenachází uplatnění v oboru, který vystudovali. Proto se také poněkud mění obsah pojmu "příprava na povolání". Speciální dovednosti si většina pracovníků - s výjimkou omezeného počtu profesí, jejichž výkon je podmíněn dosažením univerzitního vzdělání v oboru - může osvojit v praxi, případně na zaměstnavatelem poskytovaných školeních. Během studia je však třeba rozvíjet takové dovednosti, které lze uplatnit kdekoliv a při jakékoliv práci, tedy především dovednost spolupracovat s ostatními a učit se nové věci.

Vím, co vlastně chci dělat?

Konečně třetím důvodem je, že naprostá většina dětí i dospívajících má o práci svých snů poněkud zkreslené představy. Studenti, kteří se rozhodli "všechno vsadit na jednu kartu" a předem se rozhodli pro jednu profesi, mnohdy zažívají po nástupu do práce velké zklamání. Cítí se vyčerpáni, nedoceněni či špatně placeni. Vysněné povolání jim přineslo jen ztrátu iluzí.

V porovnání s nimi mají zdánlivou výhodu lidé, kteří studovali a hledali si první zaměstnání v dobách hospodářských krizí. Se svojí prací pak bývají spokojeni mnohdy i po několika desítkách let. Důvodem je, že jako studenti během období krize nesnili o nějakém "dokonalém" zaměstnání, nýbrž mohli být rádi, když nakonec nějakou práci vůbec seženou. Svým způsobem je to ovšem velmi smutné, neboť takoví lidé, kteří jsou spokojeni s tím, že vůbec nějakou práci mají, v ní těžko mohou nalézt svoji skutečnou realizaci, když je pro ně pouze zdrojem obživy, ne-li přímo jen prostředkem k zachování "holé existence".

Položte otázku jinak

Nejde o to, aby děti a dospívající neuvažovali o svojí budoucnosti a nesnažili se na ni připravit. Důležité však je, aby se jejich identita nezužovala jen na představu budoucího povolání či očekávané kariéry. Jenom ten, kdo si nedělá iluze, se nedočká zklamání mezi vysněnými představami a skutečností.
Až se tedy budete chtít Vašeho dospívajícího potomka zeptat, čím by jednou chtěl být, položte svoji otázku raději trochu jinak. Zeptejte se, jakým by chtěl být člověkem a co všechno by chtěl v životě dělat.