Nejzlobivější děti potřebují nejvíce projevů lásky

20.02.2021

Každé dítě potřebuje, aby mu rodiče věnovali pozornost, mnohdy však neví, jak o ni požádat. Způsob, jímž na sebe některé děti upozorňují, může být jejich rodičům nepříjemný. Často mají pocit, že dítě je svým chováním "obtěžuje". Mnozí z těchto rodičů očekávají, že se jejich dítě bude chovat jako dospělý, a že bude klidné a "rozumné". Normální dítě se však chová jako dítě. Pokud rodiče zanedbávají uspokojování jeho potřeby kontaktu, dítěti často nezbývá, než upoutat jejich pozornost chováním, které je dospělými považováno za "zlobení".

Požadavky, které mnozí rodiče kladou na své děti, představují takřka neúnosné břemeno. Od dítěte se vyžaduje, aby rodiče ve všem poslouchalo, zároveň se však od něj očekává, aby bylo samostatné a neslo za své chování odpovědnost. V předškolním věku si musí osvojit celou řadu obtížných úkonů a dovedností, jako školák musí prokazovat obrovské množství faktografických znalostí. A po návratu ze školy domů se do něj očekává, že bude "hodné", že si bude samo potichu hrát nebo se učit. Na křehkou duši dítěte to někdy může být příliš mnoho. A tak se stává, že dítě potřebuje čas od času dát průchod nahromaděnému napětí.

Jindy se stává, že příliš zaměstnaní rodiče nemají na dítě čas. Každý dospělý člověk sice má několik hodin denně volno, ale díky technickému pokroku se mu dnes nabízí tolik lákavých možností, jak svůj volný čas využít, že dítě se mnohdy ocitá až na druhém nebo třetím místě. První kroky rodičů, kteří se vracejí z práce, často nemíří do dětského pokoje, nýbrž k počítači. Když někteří rodiče mluví se svým dítětem, ani při tom nepoloží svůj mobilní telefon (většinou to bývají stejní rodiče, kteří pak dítěti vyčítají, že si "pořád hraje s telefonem"). Aniž by to měli v plánu, vystavují svého potomka citovému strádání. Potřeba důvěrného kontaktu s rodiči totiž patří k základním potřebám každého dítěte.

Rýsuje se před námi obraz dítěte jako křehké a zranitelné bytosti, která je na jedné straně vystavováno vysokým nárokům a na druhé straně se jí nedostává uspokojení jejích základních potřeb. Přitom však platí, že jakmile je duševní zdraví jedince ohroženo, nastupují určité obranné mechanismy. U dítěte je takovým obranným mechanismem chování, které zaručeně vzbudí zájem rodičů a obrátí jejich pozornost směrem k dítěti. Rodiče takové chování často nazývají "zlobením". Ať už jej však nazveme jakkoliv, jedná se o určitou formu komunikace dítěte s okolím, jejímž účelem je ochrana duševního zdraví dítěte.

Co mohou dělat rodiče?

Když dítě "zlobí", většina rodičů se snaží dosáhnout změny jeho chování. Avšak chování je vždy pouze vnějším projevem více či méně skrytých psychických procesů. Jestliže rodiče chtějí chování dítěte změnit, měli by nejprve pochopit, jaké "poselství" se za tímto chováním skrývá. Pouhým potlačením nežádouch projevů chování se totiž neodstraní příčiny, které toto chování spouští. Takovou příčinou je zpravidla neuspokojená potřeba. Úkolem rodičů je rozpoznat, o jakou potřebu se jedná.

Kdykoliv se dítě chová navenek "ošklivě", znamená to, že uvnitř trpí. Příčinou jeho trápení může být nedostatek lásky a pozornosti, pochybnosti o vlastních schopnostech, smutek či úzkost. "Zlobivé" dítě se cítí nemilované, nepotřebné, bezmocné, neschopné či poškozené. Když jej rodiče za jeho "zlobení" potrestají, stane se alespoň na chvíli předmětem jejich pozornosti, avšak jeho problém zůstává nevyřešen.

To, co "zlobivé" dítě ve skutečnosti nejvíce potřebuje, není ani zvýšená kontrola, ani přísné potrestání, nýbrž pochopení, porozumění a podpora ze strany rodičů. A především jejich láska.

Rodiče by měli vést dítě k poznání, že jeho pocity nejsou samy o sobě špatné, ale že nemusí vždy nutně jednat pod jejich vlivem. Prvním krokem je, aby si dítě své pocity uvědomilo a dovedlo je beze strachu vyjádřit. Ať už je příčinou jeho nepříjemných pocitů rozbitá hračka, nespravedlivá známka ve škole, hádka se spolužákem nebo pocit, že se mu rodiče málo věnují, vždy je mnohem snazší se s vlastními pocity vyrovnat, když je dítě může svobodně vyjádřit.

Učte dítě mluvit o tom, co v něm vyvolává radost, zlost, strach nebo bolest. Dejme tomu, že uslyšíte křik a pláč ozývající se z dětského pokoje. Nahlédnete dovnitř a vidíte dítě nad hromadou kostek. Mohli byste dítě vyzvat, aby "přestalo řvát", tím mu ale nijak nepomůžete. Co kdybyste se ho ale prostě zeptali: "Máš zlost, protože ti spadla věž z kostek?" Dítě pochopí, že v určitých situacích je normální mít určité pocity. Pozná, že když se stane něco, co se mu nelíbí, má právo být nespokojené. Od tohoto poznání je však třeba přejít dále a poskytnout dítětipocit jistoty a bezpečí. Toho můžete nejlépe dosáhnout fyzickým kontaktem v podobě pevného objetí. Teprve poté, co se dítě uklidní, je možné obrátit pozornost k řešení problému, jímž bylo jeho chování vyvoláno. Teprve poté má smysl mu něco vysvětlovat a pomoci mu najít východisko z náročné situace.

S tím, jak dítě poroste, se bude setkávat se složitějšími problémy, než jakým je spadlá věž z kostek. Princip však zůstává stejný:

 1. věnovat dítěti pozornost, když ji potřebuje,

2. dát mu najevo, že je v bezpečí, a že od Vás může očekávat podporu,

3. poskytnout mu pomoc při hledání východiska z problémové situace a postupně jej vést k přebírání vlastní odpovědnosti .

Samozřejmě, že pro rodiče je takový přístup k řešení problémů dítěte poněkud náročnější, než pouhé okřiknutí nebo potrestání za "nevhodné" chování. Nicméně ta trocha námahy stojí za to, aby z dítěte vyrostl zodpovědný a samostatný jedinec s konstruktivním přístupem k řešení všech problémů, které mu život postaví do cesty.

A pokud někdy budete mít pocit, že se Vaše dítě chová naprosto nesnesitelně, nezapomeňte jej ujistit o tom, že ať už udělalo cokoliv, máte jej stále rádi. K tomu ale nestačí pouhá slova. Dítě potřebuje, abyste mu Vaši lásku projevili fyzicky, tedy pokud možno co nejvřelejším objetím, pohlazením, případně i polibkem. Tělesný kontakt s rodičem je prvním předpokladem toho, aby se u dítěte v náročné situaci obnovil pocit jistoty a bezpečí, bez něhož se ani při nejlepší snaze není - a ani nemůže být - schopno uklidnit.