Nedostatek motivace k učení: V čem dělají rodiče chybu?

26.02.2021

Rodiče školáků si často stěžují, že jejich dítě se nerado učí. Nedostatek motivace je hlavní příčinou "neúspěchů" ve škole. Přitom každé dítě, které do školy vstupuje, je přímo nabité touhou poznávat nové věci a získávat nové znalosti. Bohužel, u značné části dětí je tato jejich přirozená potřeba soustavně likvidována nevhodným přístupem učitelů a rodičů. Co by měli rodiče dělat a čemu by se naopak měli vyhýbat, aby dítě nepřipravili o veškerou chuť k učení?

Někteří rodiče se snaží vzbudit zájem dítěte o učení tím, že mu dávají za příklad úspěšné a vzdělané lidi, případně poukazují na "špatný příklad" lidí méně vzdělaných, jimž nezbývá, než vykonávat nekvalifikované práce. Příkladem může být klasická věta "Musíš se učit, jinak tě nevezmou ani na popeláře." Školní úspěšnost je tedy spojována s očekávanou profesní kariérou potomka, což ovšem na psychiku šestiletého či sedmiletého dítěte klade břemeno, které je pro něj vzhledem k jeho věku neúnosné.

Jindy se rodiče snaží přimět dítě k "většímu úsilí" tím, že je trestají za špatné známky, přesněji řečeno za takové známky, které oni sami za špatné považují. Dětem, jejichž školní prospěch rodiče neuspokojuje, jsou na kratší či delší dobu například zakazovány jejich oblíbené činnosti či odebírány jejich oblíbené hračky. Někteří z rodičů se uchylují i k "tradičním" trestům v podobě bití.

Dítě tak vyrůstá v neustálém strachu, protože jeho přijetí a celkové hodnocení ze strany rodičů je podmíněno dosažením určitého školního výkonu. Taková zátěž by ovšem dovedla připravit o duševní zdraví i dospělého člověka, natožpak dítě. Již řada vědeckých výzkumů prokázala, že pod vlivem strachu z neúspěchu se výsledky učení zhoršují.

Co je motivace a jak na dítě působí?

Zamysleme se nejprve nad pojmem motivace. Výraz sám pochází z latinského slova moveō, movere, což v překladu znamená "hýbat (se)". Motiv je tedy pohnutka - to, co člověka udržuje v jeho snaze dosáhnout určitého cíle. Motivace k učení má vrozený základ, protože každá živá bytost je vybavena orientačně-pátracím reflexem, který ji nutí k tomu, aby prozkoumávala své okolí a snažila se o něm získat nějaké informace. U člověka jako myslící bytosti je však motivace samozřejmě o něco složitější, než u zvířete.

Jako kulturně podmíněný nástroj motivace se uplatňuje určitý systém odměn a trestů. Přitom pro školáka není odměnou či trestem samotná známka, kterou ve škole dostane (ta představuje pouze informaci o podaném výkonu), nýbrž reakce rodičů na tuto známku. Jestliže je dítě vychováváno pomocí odměn a trestů, může si na základě svých zkušeností vytvořit jednu ze dvou strategií: buď se snaží dosáhnout odměny, nebo usiluje o to, aby se vyhnulo trestu. V obou případech je však jeho motivace vnější. To znamená, že se neučí proto, aby uspokojilo vlastní potřebu poznávat svět a dozvídat se nové věci, nýbrž proto, aby vyhovělo požadavkům, které jsou na něj kladeny.

Postupně tak dochází ke ztotožnění dítěte s jeho výkonem, což se obzvláště silně projevuje ve společnosti, která je přímo založena na výkonnosti. Stručně lze toto ztotožnění vyjádřit slovy: "Jsem to, co umím." Takovéto sebepojetí však ve svých důsledcích ohrožuje duševní zdraví dítěte. Jakmile si totiž dítě uvědomí, že bude svými rodiči kladně přijímáno pouze v případě, že podá očekávaný školní výkon, začne se cítit ohroženo neúspěchem. To se zdaleka netýká jen dětí, které mají s učením potíže. I dítě s vynikajícím prospěchem je vystaveno obrovskému tlaku, protože jeho kladné přijetí ze strany rodičů je podmíněno tím, že si dosaženou úroveň výkonu udrží - tedy opět je to (možný) neúspěch, který jej neustále ohrožuje.

Jestliže je hodnocení školního výkonu hlavním a určujícím kritériem přístupu rodičů k dítěti, jestliže je dítě za své školní známky odměňováno a trestáno, zatímco jeho vnitřní motivace k učení zůstává nevyužita, musí dříve či později dojít buď k poklesu zájmu o učení, nebo k psychickému zhroucení dítěte.

Nedostatek vnitřní motivace k učení jako limit školního výkonu

Domácí učení je pro mnoho rodičů a dětí velkou zkouškou trpělivosti, což zdaleka neplatí jen v době, kdy je nařízena distanční výuka. Také během prezenční výuky jsou dětem zadávány domácí úkoly. Někteří rodiče musí vyvinout "nadlidské" úsilí, aby dítě přinutili sednout si ke stolu a napsat úkol.

Dítě, které nemá dostatek vnitřní motivace, jen znuděně žvýká žvýkačku, dívá se z okna nebo si na okraj sešitu kreslí různé postavičky či ornamenty. Rodiče ztrácejí trpělivost, přestávají se ovládat a dají průchod své nespokojenosti a hněvu. Křičí, hrozí, vyčítají. Zájem dítěte o učení tím ještě oslabí, protože vnější tlak jej připraví o poslední zbytky vnitřní motivace a tím i chuti k učení. Z přípravy do školy se tak pro dítě stává pouze nepříjemná povinnost.

Případná školní neúspěšnost tedy nemusí být dána ani nízkou úrovní schopností či dovedností dítěte, ani jeho "leností" či neochotou učit se. Mnohdy je to nevhodný přístup ze strany učitelů a rodičů, který dokáže dítě demotivovat takovým způsobem, že při nejlepší snaze neuspokojí požadavky, které jsou na jeho výkon kladeny.

Jak nepřipravit dítě o motivaci k učení

Pro dítě, které bylo připraveno o vnitřní motivaci, je velmi obtížné získávat nové znalosti či dovednosti a uplatňovat je v praxi. Nedostatek motivace (přesněji řečeno její omezování na odměny a tresty) vede k opakovanému prožívání neúspěchu. Každý další neúspěch narušuje kladné sebepojetí dítěte a připravuje jej o poslední zbytky jeho vnitřní motivace.

Neúspěch má vliv i na chování dítěte. Stává se podrážděnějším, odmítá se učit, konflikty se snaží řešit buď silou, nebo únikem. Zatímco v minulosti se většina dětí stavěla k učení odmítavě až na počátku období dospívání, v současné době je nedostatek vnitřní motivace stále větším problémem i u dětí mladšího školního věku, o němž se ve většině učebnic psychologie stále ještě píše, že jedná o "relativně bezproblémové období", v němž se děti většinou "chtějí učit".

Co mohou rodiče udělat pro to, aby dítěti nevzali chuť do učení?

1. Pošlete dítě do školy, až když je na to připravené

V uplynulých dvou desítkách let se stalo módou zapisovat dítě do školy o rok dříve. To souvisí s trendem "urychleného vývoje", kdy řada rodičů nutí děti předškolního věku, aby četly, psaly a učily se angličtinu. Na dítě jsou kladeny nároky, které neodpovídají dosaženému stupni jeho vývoje. Nejde o to, že pětileté nebo šestileté dítě je na školu "moc hloupé". Není však biologicky zralé na to, aby mohlo snášet zátěž, která je se školní docházkou spojena (namátkou - setrvání ve stejné tělesné poloze po větší část vyučovací hodiny, udržování pozornosti po dobu několika desítek minut bez přestávky...). Biologická nepřipravenost dítěte vůbec nemusí souviset s úrovní jeho schopností. Dítě může být třeba i nadprůměrně inteligentní, ale co je mu to platné, když například kosti v jeho pravé ruce ještě nedosáhly potřebného stupně osifikace k tomu, aby mohlo správně používat psací náčiní?

Protože dítě bezvýhradně věří svým rodičům, nepřičítá své neúspěchy jejich omylu, nýbrž své domnělé "neschopnosti". Protože učení je pro něj spojeno s opakovaným prožitkem zklamání z neúspěchu, začne školu upřímně nenávidět.

2. Vytvořte dítěti potřebné zázemí

Mnozí rodiče se domnívají, že vzdělávání je výhradní záležitostí školy. "Posílám přece dítě do školy, aby se tam něco naučilo," myslí si rodič. Avšak škola není jediným prostředím, v němž se dítě pohybuje. Nejen v době distanční výuky, ale i v "běžném provozu" probíhá alespoň část procesu jeho učení doma. Přitom nejde jen o to, že dítě má doma několik desítek minut věnovat psaní úkolů. Domov tvoří především jeho zázemí, do něhož se vrací po náročném dni (či alespoň dopoledni) stráveném ve škole.

3. Učte se společně

Dítě mladšího školního věku se nemůže učit samo. Potřebuje podporu a povzbuzení ze strany dospělého člověka, na prvním místě rodiče. Zájem dítěte o probírané učivo nezvýšíte tím, že mu řeknete "Vezmi si knížku a uč se!" Zkuste se s ním na chvíli posadit, společně si prohlížet obrázky v učebnici, mluvit s ním o tom, co se má naučit. I když zrovna nemáte pedagogické vzdělání, o řadě věcí toho jistě dost víte, nehledě k tomu, že se na učení s dítětem můžete předem připravit, minimálně tím, že si nejprve sami přečtete příslušné pasáže v jeho učebnicích. Že na to nemáte čas? A kdo říká, že se musíte každý den několik hodin dívat na televizi (kde tak jako tak vysílají stále dokola tytéž seriály) nebo si hrát s mobilem? Dělejte nejprve věci, které jsou důležité pro Vaše dítě. Možná, že i pro Vás bude učení nakonec zajímavé. Tím spíše se část Vašeho nadšení přenese i na dítě.

4. Nepřetěžujte dítě

Když se školní prospěch dítěte zhoršuje, většina rodičů na to reaguje po svém - dítě se musí víc učit. Jestliže si však dítě nemůže potřebné znalosti či dovednosti osvojit jedním způsobem, pak pouhé prodlužování doby učení k očekávanému zlepšení nepovede. Pokud se dítěti něco nedaří, neznamená to, že se musí učit déle, ale že se musí učit jinak. Jednoho a téhož cíle lze dosáhnout více různými metodami. Některé děti s obzvláště vyvinutou pamětí se učí tak, že si několikrát přečtou určitý text, který jsou poté schopny reprodukovat (často bez hlubšího - nebo vůbec jakéhokoliv - porozumění). Jiné potřebují vše názorně vysvětlit. K lepšímu osvojení učiva přispívá i vytváření logických vazeb mezi pojmy. A samozřejmě učení se objevováním - pakliže si dítě samo vyhledá určité informace k tématu, osvojí si je mnohem snáze, než když jsou mu předloženy v hotové podobě. Většina domácností je vybavena počítačem či podobným zařízením a připojením k internetu, záleží pouze na tom, zda rodiče vedou dítě k jejich správnému a efektivnímu využívání.

Ani kladením nadměrných požadavků svému dítěti nepomůžete. Každý má své individuální tempo práce a učení. Jestliže dítěti činí obtíže zvládnout najednou větší úsek učiva, rozdělte mu jej do několika dílčích etap. Nemusí se přece naučit všechna vyjmenovaná slova po v- za jediné odpoledne. Co kdybyste každý den přidali jedno slovo? Každé jídlo se přece dá rozdělit na několik menších porcí.

5. Nesrovnávejte jeho výkon s ostatními

To je velmi častá rodičovská chyba. "Podívej se, Kačenka už to umí a ty ještě ne!" Rodiče se snaží v dobré víře motivovat dítě k tomu, aby se snažilo vyrovnat úspěšnějším vrstevníkům. Ve skutečnosti v něm vyvolají jen nenávist k úspěšnějšímu sokovi či sokyni.

Jestliže dítěti činí učení obtíže, je jeho srovnávání s úspěšnějšími dětmi naopak silně demotivující. Dítě si uvědomuje určité hranice svých možností a smiřuje se s poznáním, že jeho výkony nikdy nedosáhnou stejné úrovně, jako výkony rodiči vychvalovaného vzoru. Namísto dráždění dítěte nedostižným vzorem je tedy vhodnější oceňovat pochvalou jeho individuální pokroky. Nezáleží na tom, že jeho malé psací bé ještě není tak úhledné, jako v písance nebo v sešitu spolužáka či spolužačky. Podstatné je, že dnes už je hezčí, než bylo včera.

6. Nepoužívejte odměny a tresty

Pokud se dítěti něco podaří, očekává od Vás pochvalu. To je v pořádku. Není však vhodné snažit se dítě "uplácet" různými odměnami za školní výkon. Pokud dítě dostává za pěkné známky peníze, udělá vše pro to, aby je získalo, třeba i nečestným způsobem. Navíc se v něm posiluje představa, že jeho hodnota spočívá v tom, jaké známky získává ve škole.

Rovněž trest za špatné či neuspokojivé známky může dítě ve skutečnosti demotivovat. Pokud se opakovaně setkává s neúspěchem a je za něj trestáno, naučí se vnímat trest jako nutné zlo. Pokud mu odeberete nějakou jeho oblíbenou věc nebo mu zakážete některou z jeho oblíbených činností, vyvoláte v něm sice pocit, že si "nezaslouží" mít nebo dělat to, co chce, jeho vnitřní motivaci k dosažení úspěchu tím však nijak nezvýšíte. Zato zvýšíte jeho psychické napětí neboli tenzi.

7. Nikdy dítěti neříkejte, že se neučí kvůli Vám, ale kvůli sobě

Je krajně nepravděpodobné, že dítě mladšího školního věku tuto frázi pochopí. Ve skutečnosti se snaží dosáhnout školního úspěchu právě proto, aby Vám udělalo radost. Obzvláště pokud mu neustále dáváte najevo, že jeho známky jsou pro Vás důležité.

Místo toho se raději snažte v dítěti vzbudit opravdový zájem o to, co se má právě naučit. Využijte jeho vrozenou zvědavost a potřebu orientovat se ve světě, který jej obklopuje. Neberte mu radost z poznávání tím, že na něj budete působit nátlakem, nebo dokonce hrozbami ("Když se nebudeš učit, nikdy z tebe nebude nic pořádného" a podobně). Povzbuzujte ho k překonávání různých drobných či větších problémů, které se mu při učení mohou postavit do cesty.

Umožněte dítěti, aby rozvíjelo své znalosti a dovednosti v souladu se svými potřebami a možnostmi. Jedině tak se pro něj učení může stát radostí, nikoli jen nepříjemnou povinností, kterou je třeba si odbýt.