Máme takové děti, jaké si zasloužíme

24.06.2021

Získání respektu v očích dítěte vyžaduje hodně úsilí. Pravá rodičovská autorita by však nikdy neměla být založena na vzbuzování strachu. Rodiče by měli dítěti především poskytovat příklad či vzor hodný následování. Avšak každodenní poskytování dobrého příkladu je velmi obtížný úkol. Mnozí rodiče se domnívají, že dítě by je mělo poslechnout už proto, že jsou jeho rodiči, a příliš si nelámou hlavu s tím, zda jsou vůbec hodni toho, aby se pro své potomky stali autoritou. Nedostatek respektu pak nahrazují "přísností", často k velké škodě dítěte, jehož psychický a sociální vývoj je "přísnou" výchovou narušen.

Jak se stát autoritou v očích vlastního dítěte?

Pravidlo číslo jedna zní: Dítě musí vědět a cítit, že jej milujete.V tomto pravidle jsou důležitá slova vědět i cítit. Nestačí s dítětem mluvit, ale je třeba svoje slova podpořit odpovídajícími činy.
Nikdy nezpochybňujte skutečnost, že své dítě milujete. Rodiče překvapivě často dělají všechno možné i nemožné, aby o tom jejich dítě pochybovalo. Někdy se uchylují k citovému vydírání typu: "Když uděláš to a to, budu tě mít rád." Znamená to, že když dítě neudělá to, co od něj vyžadujete, tak jej přestanete mít rádi? Vy to tak možná nevnímáte, Vaše dítě však ano.

Další problém nastává, když se rodiče nedovedou svého dítěte zastat v situaci, která to vyžaduje. Stává se, že dítěti někdo vynadá nebo na něj křičí, ať už je to babička, učitelka, prodavačka v obchodě nebo paní ze sousedního domu. Nikdo by neměl na Vaše dítě křičet a nadávat mu. Může Vás upozornit na jeho nevhodné chování, může jej mírně napomenout, ale nesmí jej urážet a ponižovat.
Pokud se něco takového stane, jste tu Vy, rodiče dítěte, abyste se jej zastali. Snažte se zachovat klid, vezměte si dotyčnou osobu stranou a řekněte jí: "To a to se Vám nemusí líbit. Můžete si myslet to a to. Můžete si dokonce říkat to, co považujete za nutné. Ale nedovolím, abyste urážel moje dítě." Poté si můžete v klidu promluvit se svým dítětem, aniž byste se museli postavit na jednu nebo druhou stranu. Na stejnou situaci se koneckonců každý dívá z jiného úhlu pohledu a obě strany konfliktu mohou mít svým způsobem pravdu. Pokud měla osoba, která se na Vaše dítě obořila, v zásadě pravdu, řekněte o tom dítěti a vysvětlete mu, že udělalo něco nevhodného, poté jej však ujistěte, že ani reakce dospělého na jeho chování nebyla správná.
Tím, že své dítě před špatným či nevhodným zacházením, mu dáváte najevo, že Vám není lhostejné. Pokud se rodiče nedovedou dítěte zastat, získá dítě pocit, že na něm nikomu nezáleží.

Mnozí lidé se domnívají, že nejlepším způsobem, jak dítěti projevit lásku, je koupit mu nějakou věc. Jenže opravdová láska se neprodává ani nekupuje, a dítě je příliš chytré na to, aby pochopilo, že je podpláceno. To neznamená, že by se dětem neměly kupovat hračky, knížky a jiné věci, které chce nebo potřebuje, avšak dítě by nemělo získat pocit, že si kupujete jeho náklonnost. Tímto způsobem mu naopak prokážete, že ho nemilujete.

Druhé pravidlo zní: S dítětem je třeba jednat čestně a upřímně. Problém spočívá v tom, že oklamat dítě je často mnohem snazší a pohodlnější než mu říct pravdu. Navíc většina rodičů si kvůli nějaké té "milosrdné lži" nedělá žádné výčitky svědomí. Vždyť to přece myslí dobře!
Jenže dítě není tak hloupé a omezené, aby časem nepřišlo na to, že je klamáno. Zjistí, že jste jej stokrát obelhali, i když třeba jen v "nepodstatných drobnostech". Tím pádem ztratí to hlavní, co jej s Vámi spojuje - pocit důvěry.

Být upřímný a dodržovat své slovo je naprosto principiální zásadou. K někomu, kdo s ním nejedná čestně a upřímně, nemůže dítě pociťovat respekt. Jinak řečeno, rodiče, kteří s dítětem jednají neupřímně, pro něj těžko mohou být autoritou. Ostatně považovali byste Vy sami za autoritu někoho, kdo Vás obelhává, bez ohledu na to, že "to s Vámi přece myslí dobře"?

Navíc tomu, kdo druhé lidi často klame, se může docela dobře stát, že bude jednoho dne sám oklamán. Svým lhaním vlastně "legalizujeme" budoucí lhaní dítěte, protože to, co dělají rodiče, je pro dítě vždy "správné". Od dítěte nemůžeme očekávat, že bude dodržovat pravidla, která my sami nedodržujeme.
Dejme tomu, že se jako rodiče snažíte dítě "ušetřit trpké pravdy", a proto mu zatajíte nějakou důležitou informaci, která se jej osobně týká. Jenže dítě dříve či později zjistí, co jste se před ním snažili utajit. A výsledek? Když dítě "provede" něco nežádoucího, bude se to snažit před Vámi zatajit. Dříve či později jeho tajemství (například v podobě snížené známky nebo napomenutí ve škole) odhalíte a samozřejmě se na dítě budete zlobit. Ale za co? Za to, že Vás chtělo "ušetřit" nepříjemné informace, a tím pádem za to, že se k Vám chová stejně, jako Vy k němu? A neměli byste se v tom případě zlobit spíše sami na sebe?

Skutečnost, že dítě není přiměřeným způsobem informováno o problémech, které se jej mohou bezprostředně týkat, mu nijak neprospěje. Někteří lidé rádi idealizují život a mezilidské vztahy, a svému potomkovi je prezentují natřené narůžovo. Jsou přesvědčeni o tom, že chrání "šťastné a bezstarostné dětství" svého potomka. Nebo naopak, aby dítě motivovali k podávání lepšího výkonu ve škole, vykreslují život v přehnaně tmavých barvách ("Když se nebudeš učit, půjdeš na popeláře."). Domnívají se, že sdělováním "drsné pravdy o životě" pomohou dítěti připravit se na všechny nástrahy, které před ně jednou život postaví. Oba zmíněné přístupy jsou extrémní.

Touha chránit vlastní dítě před nebezpečím je pochopitelná. Nepovede však tato obrana k pravému opaku? Když dítě udržujete v domnění, že svět je krásný a bezpečný, a že se mu vždycky podaří všechno, na co sáhne, vypěstujete v něm pocit bezstarostnosti a posílíte u něj přehnané ambice. Pokud jej však budete neustále strašit tím, že za každým rohem číhá nebezpečí, vychováte z něj přehnaně úzkostného člověka, který si s ničím nebude vědět rady.

Důležité je, abyste před dítě nestavěli černobílý obraz světa. Raději jej učte vnímat okolní svět v souvislostech. Namísto odstraňování problémů z cesty jej naučte, jak se s problémy vypořádat. Závažné či nepříjemné informace mu sdělujte pokud možno šetrně, ale zároveň tak, aby bylo v přiměřeném rozsahu informováno o všem, co se jej osobně týká.
Také buďte opatrní při kategorickém vyjadřování svých názorů a postojů. Dítě si jednou začne tvořit vlastní názory, což by mohlo vést k tomu, že v určitém okamžiku života bude postaveno před volbu mezi Vašimi "principy" na jedné straně a vlastními pocity a touhami na straně druhé.

Je jasné, že dítě do určitého věku nedovede ocenit, že mu rodiče nenatírají svět načerno ani nabílo. Z hlediska dlouhodobého vývoje to však má značný význam. Dítě, které je takto připraveno do života, dříve či později pochopí, že se k němu rodiče chovali s úctou a respektem. Navíc se snižuje riziko, že se ve Vás dítě jednoho dne zklame. Čím méně zklamání mu připravíte, tím lépe, obzvláště chcete-li pro něj zůstat vzorem a autoritou i v pubertě, případně v dospělosti.

Třetí pravidlo: Buďte vzorem! Ačkoliv se nám to nemusí líbit, současná společnost se dělí na úspěšné a neúspěšné, vítěze a poražené. Nemusíte sice být bohatí a "úspěšní", nemusíte být milionářem nebo manažerkou nadnárodní korporace, avšak pokud chcete být autoritou, neměli byste na dítě působit jako zoufalec, který ničeho nedosáhl.

Zpočátku jsou rodiče pro své dítě těmi nejlepšími, nejchytřejšími, nejsilnějšími a vůbec nejúžasnějšími lidmi na světě. Postupně však může tuto pozici ztratit ve prospěch jiných "vzorů". Tím hlavním vzorem byste však pro své dítě měli být Vy.

Rodiče jsou pro dítě prvním a hlavním vzorem
Rodiče jsou pro dítě prvním a hlavním vzorem

Jít někomu příkladem je pochopitelně velmi náročná úloha. Chcete-li však vychovávat dítě, měli byste se denně zamýšlet nad vlastním chováním a v duchu si ověřovat, zda je Vaše každodenní jednání vhodným příkladem pro Vašeho potomka.

Vezměme si například vzájemné vztahy mezi rodiči. Aniž si to uvědomujeme, často se stává, že jeden z rodičů diskredituje toho druhého v očích jejich dítěte. Představme si, že dítě od maminky uslyší: "Ale prosím tě, tatínek to zase přehání, vůbec ho neposlouchej!" Takové sdělení je jako hřebík zatlučený do rakve otcovy autority.

Stává se, že dojde k rodinné hádce. Pokud rodiče nejsou schopni dojít ke kompromisu, skončí taková hádka tím, že jeden z nich se stane "vítězem", zatímco druhý bude "poražený". Problém spočívá v tom, že ten z rodičů, který ve sporu "zvítězí", vlastně "zvítězil" proti někomu, koho dítě také miluje. A takové "vítězství" se vlastně rovná porážce.
Ale to není vše. Ať už hádka dopadne "vítězstvím" té či oné strany, jeden z rodičů pro dítě zůstane "poraženým". Dítě se pak zcela logicky může třeba maminky zeptat, proč vůbec s otcem žije, pokud neustále "prohrává". Nebo naopak, dítě se zeptá otce, jak to, že si může nechat líbit, že nad ním maminka stále "vyhrává". Postupem času může dítě dojít k závěru, že pro jeho rodiče by bylo nejlepší, kdyby si každý z nich našel někoho jiného.
Obecně platí, že jakákoli rodinná scéna je nejlepším způsobem, jak dítěti ukázat, že jeho rodiče nejsou "dobří" a jejich místo je na smetišti. Proto by si rodiče měli podobné scény odpustit a své záležitosti řešit pokud možno v klidu a s rozvahou.

Na první pohled by se mohlo zdát, že takový požadavek je v rozporu s výše uvedeným pravidlem upřímnosti. Ale pozor! Nejde o to, aby rodiče před dítětem prezentovali svůj vztah jako zcela harmonický, když takový právě není. To ale neznamená, že by se rodiče měli před dítětem navzájem zbavovat své autority, nadávat si a ponižovat jeden druhého. Dítě pak může těžko uvěřit tvrzení, že se rodiče mají rádi, když na sebe stále jen vrčí, křičí a hádají se.
Nedostatek vzájemné úcty a respektu mezi rodiči může vést k tomu, že dítě začne jedním z nich nebo oběma opovrhovat. Zvláště, když od ostatních dětí slyší, že jejich maminka je "nejlepší na světě", nebo že mají "nejskvělejšího tatínka".

Máme takové děti, jaké si zasloužíme?

Vracíme se k léty prověřenému poznatku, že dítě je zrcadlem svých rodičů. Získává od nich nejen genetickou výbavu (50% genů od tatínka a 50% od maminky), ale i naučené vzorce chování. Jinak řečeno, kromě biologické dědičnosti existuje něco jako dědičnost sociální a kulturní. Je to výbava, kterou rodiče svému dítěti denně poskytují, aniž by si to nutně museli uvědomovat.

Většina normálních rodičů se snaží dítěti "předat" to nejlepší. Přitom však nijak zvlášť nepřemýšlejí o tom, zda svému dítěti dostatečně projevují lásku, zda s ním jednají čestně, a zda je dítě ve svém životě vnímá jako autoritu a vzor. Vychovávat dítě v první řadě znamená neustále si klást otázky, a to i takové, na které existuje zdánlivě "samozřejmá" odpověď, a které jsou tudíž zdánlivě "zbytečné".
Být pro své dítě přijatelným vzorem je opravdu velmi nesnadný úkol. Přesto bychom se o to měli denně pokoušet.