Když dítě neposlouchá

04.02.2021

Chceme-li pochopit určité chování druhého člověka, což platí i pro chování našeho dítěte, měli bychom se v první řadě zamyslet na tím, čeho se svým chováním snaží dosáhnout. Všichni jsme vybaveni stejnými základními psychickými potřebami - například potřebou jistoty a bezpečí, péče, kontaktu s druhými a podobně. Jestliže tyto potřeby dítěte dostatečně neuspokojujeme, dítě se začne bránit a neposlušnost či přímo agresivita se stane trvalým rysem jeho chování.

Pozornost, kterou nám věnují ostatní, je pro nás potvrzením toho, že existujeme. A to je pro každého z nás velmi důležité. Představte si, že žijete se svými rodiči. Ráno vstanete a jdete do kuchyně. Maminka připravuje snídani a při tom dělá dalších deset věcí, tatínek sedí u stolu a něco si prohlíží ve svém telefonu. Usmějete se a řeknete: "Ahoj mami! Ahoj tati!" Maminka vám ledabyle odpoví a povzdechne si, že zase nic nestíhá. Tatínek něco zavrčí a ani nezvedne pohled od displeje telefonu.
Pak jedete autobusem do školy. Lidé mezi sebou občas prohodí pár slov, ale Vás si nikdo nevšímá. Přijdete do třídy, všichni kolem Vás dělají hluk, smějí se, pošťuchují, ale nikdo nevezme na vědomí Vaši přítomnost. Jak se asi budete cítit? Většina lidí odpoví, že jejich pocity budou velmi nepříjemné.

Člověk zkrátka žije s neustálou potřebou uznání a pozornosti ze strany druhých. Abychom měli pocit, že žijeme, je pro nás důležité, aby někdo bral na vědomí naši existenci. Tam, kde nastupuje smutek a osamělost, se brzy objeví i další nepříjemné pocity, mezi nimi i vztek a odpor ke všemu kolem. Když má člověk pocit, že je ostatním lidem lhostejný, dokáže udělat cokoliv, aby od druhých získal alespoň nějaké potvrzení své existence. Proto se dítě mnohem spíš smíří s tím, když jej rodiče za něco potrestají, než kdyby jej zcela ignorovali.

Mnoho rodičů se potýká s nedostatkem času. Ráno pospíchají, aby stihli včas dojít nebo dojet do práce. Večer se vracejí domů unavení, přepracovaní a s hlavou plnou starostí a problémů. Na scénu vstupuje dítě, které začne vyžadovat jejich pozornost. Tahá rodiče za rukáv, ukazuje jim své hračky nebo knížky, chce aby se mu věnovali a povídali si s ním. Ale rodiče obrátí pohled od televize jen proto, aby dítěti řekli: "Teď ne, teď nemám čas, jdi si hrát."
Díte pochopí, že tudy cesta k zaujetí rodičovské pozornosti nevede. Co tedy začne dělat? Křičet, běhat, brát do rukou různé věci, na které nesmí sahat. Ví, že za své chování bude potrestáno. Ale rodiče alespoň tímto způsobem vezmou na vědomí jeho existenci. Není to nic příjemného, ale je to lepší než nic.
Rodiče jsou nespokojeni. "Dej už chvíli pokoj!" "Proč pořád zlobíš?" "Podívej se, co jsi všechno rozbil!" Na "zlobivé" dítě se valí lavina hořkých výčitek, rodiče pro něj vymýšlejí nějaký trest. Je to nepříjemné, ale dítě přece jen v něčem dosáhlo svého: jeho rodiče konečně vzali na vědomí, že je tu s nimi. Upoutalo jejich pozornost, získalo od nich potvrzení své existence.

A přitom by to všechno mohlo být docela jinak. Stačí, když rodiče dávají dítěti najevo, jak je pro ně důležité, a že jim záleží na tom, co právě prožívá a jak se cítí. To neznamená, že maminka s tatínkem by měli svého potomka neustále obskakovat a plnit každé jeho přání. Měli by však umět vycítit, kdy dítě potřebuje jejich pozornost. Jakmile se v chování dítěte objeví něco zvláštního, nápadného či neobvyklého, měl by rodič zpozornět. Vždyť není tak těžké jít k dítěti, obejmout ho, říci mu několik vlídných slov. Zeptat se jej, jak se dnes mělo, zda ho něco netrápí, jestli se cítí dobře. Dát mu možnost, aby vyjádřilo svoje pocity.
Až budete v důchodu, můžete se dívat na televizi třeba od rána do večera. Teď je tu ale Vaše dítě, které potřebuje Vaši pozornost a zájem. Tak na chvíli odložte všechny méně důležité věci a tu chvíli mu věnujte. Bohatě se Vám to vyplatí.