K čemu vede ignorování dětského pláče

08.02.2021

V závěru dvacátého století se objevily teorie o tom, že rodiče nedělají dobře, když pokaždé reagují na pláč dítěte. Prý to vede k jeho slabosti a závislosti, prý se naučí využívat pláč jako prostředek nátlaku. Jaký je však skutečný význam pláče u malých dětí a jaké mohou být důsledky jeho ignorování ze strany rodičů?

Nejprve si uveďme argument, jímž se dokonce i někteří psychologové a jiní odborníci snažili podepřít svá tvrzení o tom, že dětský pláč by rodiče měli ignorovat. Rodiče byli především nabádáni k tomu, aby dítě doslova již od prvních hodin jeho života vedli k "samostatnosti" či "nezávislosti". O tom, že dítě má určité potřeby, které může uspokojit pouze dospělý člověk, nepadlo ani slovo. Ani o tom, že v prvních týdnech a měsících života je dítě na matce závislé skoro stejně, jako když se ještě vyvíjelo v jejím těle. Avšak tvrzení o samostatnosti a nezávislosti dítěte zněly jako rajská hudba těm rodičům, kteří své dítě považovali za jakousi zátěž, ba přímo břemeno. Rádi slyšeli poučování o tom, že by se dětským pláčem neměli nechat "vydírat" a omezovat. "Nechte dítě, ať se vypláče, když ho to baví" - tak bychom mohli shrnout názory těchto odborníků.

Generace dětí, která byla v závěru minulého století "vychovávána" tímto způsobem, dnes již vyrostla a mnozí z jejích příslušníků už mají své vlastní potomky. A dnešní psychologové již mohou zkoumat následky smutné praxe ignorování dětského pláče, která popřela všechny zkušenosti předchozích generací.

Naši předkové moc dobře věděli, že když malé dítě pláče, je třeba jej ukonejšit. Tato zkušenost se předávala z pokolení na pokolení, aniž by si maminky a babičky dovedly "vědecky zdůvodnit" to, co dnes již víme. Že z dítěte, jehož pláč je okolím ignorován, vyroste jedinec méně inteligentní, častěji nemocný, úzkostlivější, méně společenský i nakonec i méně přizpůsobivý. K těmto závěrům dospěly výzkumy uplynulých dvou desetiletí, kdy se důsledky neblahého zvyku ignorovat dětský pláč již mohly plně projevit.

Co vyroste z ignorovaného dítěte?

Dejme tomu, že rodiče se snaží ze svého novorozence či kojence vychovat "nezávislého člověka". Takové dítě už od raného dětství získává pocit, že jeho potřeby nebudou uspokojeny, že si nezaslouží pozornost, až nemá smysl očekávat od kohokoliv pomoc, když mu ji nedovedou poskytnout ani jeho vlastní rodiče. Taková "výchova k nezávislosti" však vede dítě naopak k ještě větší závislosti. Navíc dítě zjistí, že aby si jej vůbec někdo všiml, musí křičet silněji, ještě silněji a nejsilněji, jak dovede. Stává se z něj velmi náročný a agresivní jedinec, v němž po celý život zůstává pocit úzkosti a pochybností o sobě samém. A právě úzkostný jedinec, který o sobě pochybuje, má mnohem větší tendenci stávat se závislým na ostatních. Nikoli ignorování dítěte, ale včasná reakce a poskytnutí toho, co dítě potřebuje, mu umožní později - až na to bude dostatečně vyzrálé - dosáhnout nezávislosti.

Co se děje s dítětem, když pláče?

Představa o tom, že by se dítě mělo "nechat vyřvat", vychází z elementární neznalosti toho, jak probíhá vývoj jeho psychiky. Během prvního roku života dítěte dochází k velmi výraznému a rychlému vývoji jeho mozku. Vytvářejí se spojení mezi jeho nervovými buňkami. Jeho schopnosti se neustále zdokonalují.
Avšak v oblasti sociálního vnímání dítě tohoto věku ještě nedovede rozlišovat mezi sebou jako samostatnou osobností a matkou jako pečující osobou. Jinými slovy, dítě tohoto věku tvoří se svojí maminkou jediný celek - alespoň ono samo to tak vnímá. Tudíž oddělení od matky je pro něj podobně traumatizující, jako by pro nás bylo oddělení nějaké důležité části našeho vlastního těla. A nejhorší na tom je, že dítě nikdy dopředu neví, zda toto odloučení bude trvalé, nebo jen dočasné. Zas až tak rozvinuté myšlenkové dovednosti totiž ještě nemá. Není tedy divu, že reaguje pláčem. Pokud od něj očekáváte, že se "naučí" být samo, bez matky, je to totéž, jako kdybyste od něj chtěli, aby se ve svém věku naučilo násobilku.
Když dítě prožívá úzkost a pláče, nastává v jeho těle zvýšená produkce hormonu kortizolu. Čím déle jej necháte plakat, tím více tohoto hormonu se v jeho těle vyprodukuje. Avšak nadměrné množství kortizolu působí na mozkové buňky toxickými účinky. Jinak řečeno, při nadměrné úrovni hladiny kortizolu zaniká v tkáních mozku větší množství nervových buněk, čímž samozřejmě dochází i k zániku již vytvořených spojení mezi nimi. A to vše se děje ve věku, kdy mozek prochází bouřlivým vývojem, a kdy vzniká větší množství nervových spojení, než kdykoliv později.
Příkladem negativního dopadu ignorování dětského pláče může být narušení činnosti tzv. bloudivého nervu (latinsky nervus vagus), jehož větve vedou do různých součástí trávicí trubice. Narušení činnosti tohoto nervu může vést ke zvýšení rizika výskytu peptického vředu či syndromu dráždivého tračníku. Samozřejmě, že poruchy zažívání představují jen jeden z možných negativních dopadů na zdraví, které rodiče svému dítěti uchystají tím, že budou ignorovat jeho pláč. V lidském těle totiž v podstatě neexistuje žádný orgán, jehož činnost by nemohla být kojeneckým stresem narušena, a to s celoživotními dopady.

Může se malé dítě "samo uklidnit"?

Jak již bylo naznačeno výše, dítě je přinejmenším během prvního roku života zcela závislé na pečující osobě, v ideálním případě na matce. Se svojí maminkou tvoří jedno pomyslné tělo. Bez reakce matky je tudíž naprosto vyloučeno, aby se takto malé dítě "samo uklidnilo". Jestliže od miminka očekáváte, že se "samo uklidní", je to totéž, jako kdybyste od něj čekali, že si samo vymění mokrou plenu.
Samozřejmě, že dříve či později přestane plakat, protože pláč koneckonců představuje fyzicky náročnou aktivitu, kterou nelze vykonávat donekonečna. Že však děťátko přestalo plakat, ještě rozhodně neznamená, že se "uklidnilo". Svoji úzkost prožívá i nadále, bez ohledu na to, že pro bolest a celkové vyčerpání organismu už nemůže v pláči pokračovat. Jeho mozek se "uklidní" až tehdy, když matka na chování dítěte přiměřeně zareaguje, dříve ne.
Například když se dítě bojí a matka jej vezme do náruče, naplní tím jeho potřebu ochrany. Dítě se "uklidní", protože jedna z jeho základních potřeb je uspokojena.

Psychické dopady

Během prvních dvou let života se vytváří základy vztahu dítěte k sobě i k okolí. Právě první dva roky rozhodnou o tom, zda bude po zbytek svého života vnímat svět kolem sebe jako důvěryhodné místo, v němž mu připadá určitý význam. Pokud však rodiče nereagují na potřeby dítěte, získá pocit nedůvěry vůči všemu, co jej obklopuje. Ignorované dítě začne samo sebe postupně vnímat jako cosi nadbytečného a nepotřebného. Nikomu nestojí za to, aby bral na vědomí jeho existenci. Jeho potřeby jsou odsouzeny k tomu, aby nebyly uspokojeny.
A i když na sobě bude dítě (a pozdější dospělý) po celý zbytek života pracovat, aby tyto negativní důsledky rodičovské ignorace překonalo, nikdy se plně nezbaví zátěže, kterou mu jeho rodiče připravili svojí "péčí" v raném dětství. Možná, že navenek se bude chovat jako většina ostatních, ale skrytou úzkost a nejistotu v sobě nikdy nepřekoná.

Vztah mezi rodičem a dítětem je oboustranný, má vždy dva účastníky, kteří se navzájem ovlivňují. Na závěr tedy ještě alespoň stručnou zmínku o tom, co se stane s dospělým, který se naučí ignorovat dětský pláč.
Představme si dospělého, který v sobě nejprve "překonal" vrozené rodičovské instinkty a naučil se ignorovat pláč malého dítěte. V dalším kroku, když dítě povyroste, se týž člověk stejně snadno naučí ignorovat pocity, touhy a přání svého potomka. Každým dnem, který stráví se svým dítětem (přesněji řečeno nikoli s ním, ale spíše vedle něj), se bude více a více zatvrzovat. Vyvstává před námi obraz chladného a bezcitného jedince, který má místo srdce kámen.
A taková osoba má vychovat z dítěte člověka - jímž sama není, alespoň ne v plném slova smyslu. Člověk je totiž bytost nadaná nejen rozumem, ale i citem. Přehnané zdůrazňování jedné (ať už kterékoliv) z těchto dvou vzájemně propojených stránek lidství totiž vždy nutně vede k zanedbání té druhé.