Jak si lépe rozumět s dospívajícím potomkem

11.02.2021

Schopnost hovořit s dospívajícím v klidu, bez výčitek, důtklivých varování a neustálého zdůrazňování vlastní nadřazenosti bývá u rodičů vzácná. Dospívání je náročné pro dítě i jeho rodiče. Dospívající člověk si musí vytvořit novou identitu, aby mohl přestat být dítětem. Rodiče však vědí, že jeho výchova ještě zdaleka není ukončena a občas těžce nesou, že se jejich dítě bez nich čím dál tím více obejde. To může vést k mnohým nedorozuměním a vzájemnému odcizování.

© Lukas Roels, 2007
© Lukas Roels, 2007

Někdy je až zarážející, že komunikace rodičů s dospívajícím dítětem se omezuje na pouhé zákazy, příkazy, výčitky a poučování. Pro dospívajícího, který právě prochází obdobím, v němž potřebuje posílit své vědomí nezávislosti na autoritě rodičů, může takto nastavená komunikace představovat zátěž a vede u něj jen k posilování vzdoru. Rodič pro něj přestává být spojencem a pomocníkem, na něhož se lze s důvěrou obrátit. Namísto toho se stává jen přísným mravokárcem a neúprosným dohližitelem.

Rodiče to samozřejmě "myslí dobře" - jejich úkolem je přece ochránit dítě před všemožnými životními nástrahami, jimž je v období dospívání dnes a denně vystavováno. Jejich upřímně míněná snaha však mívá opačný účinek. Dítě nedbá rodičovských rad a varování, protože nejsou pronášena v prostředí vzájemné důvěry a respektu, nýbrž v prostředí vládců a ovládaných, vítězů a poražených.

Budování důvěry

Rodiče by si měli najít čas k tomu, aby si s dospívajícím dítětem pohovořili. Aby však měl jejich rozhovor smysl, musí probíhat v ovzduší vzájemné důvěry. To lze navodit například při společné večeři jednoho z rodičů s potomkem. Když se dospívající navečeru vrátí ze svých toulek, co kdybyste mu místo "Kde jsi zase byl(-a) tak dlouho?" řekli "Najíme se spolu?" A kdyby dítě nemělo hlad, snad neodmítne alespoň čaj a pár sušenek. Situace k rozhovoru je připravena.

Pokud dospívajícímu nezačnete okázale dávat najevo svoji převahu, možná s překvapením zjistíte, s čím vším se Vám potomek bude ochoten svěřit. Když má dospívající člověk pocit, že je neustále kontrolován, začne se proti tomu tichou cestou bránit - tím, že se uzavře. Pokud však vycítí, že Vám může důvěřovat, dovede se až překvapivě otevřít.

Dospívajícího byste neměli zahrnovat otázkami. Je spousta věcí, které Vás zajímají a chcete je zjistit. Čím více se však ptáte, tím větší pozor si bude dospívající potomek dávat na své odpovědi. Nevhodně formulované otázky mohou u dospívajícího vyvolat pocit, že se snažíte vtrhnout do jeho soukromí, které je pro něj tak důležité. Když ale nemá pocit, že se snažíte jeho ochranu násilně prolomit, bude se Vám se svými starostmi a problémy sám svěřovat.

Pouto vzájemné důvěry lze navázat i při jiných příležitostech. Výborně se k tomu hodí například pěší turistika. Dospívající potomek na vlastní oči vidí, vidí, že jeho rodič je stejně unavený, zmoklý a utrmácený jako on sám, a přesto si nestěžuje a bez řečí snáší stejnou námahu, jako jeho dítě. Z jejich vztahu alespoň na chvíli zmizí nadřízenost a podřízenost - tvoří spolu tým, jsou závislí jeden na druhém. V takové situaci může dospívající hovořit s rodičem jako rovný s rovným a řekne mu toho o svých starostech a problémech mnohem více, než při výslechu nad otevřenou žákovskou knížkou či klasifikačním listem.

Přirozená autorita

Pokud rodiče vychovávají dospívajícího s respektem a bez arogantního povyšování, jejich potomek si časem uvědomí, že to, co nad ním dává dospělému člověku určitou převahu, není jeho nadřízené postavení, ale větší a bohatší zásoba jeho životních zkušeností. Samozřejmě nemůžeme od dospívajícího čekat, že nám bude dávat najevo, jak moc si našich zkušeností váží. Ale děti přece nemáme kvůli tomu, aby nám neustále potvrzovaly, jak jsme úžasní a skvělí.

Když nastane konfliktní situace, kterou dospívající nezvládá (a vzhledem k bouřlivým změnám, kterým dochází v jeho těle, ani zvládat nemůže), je úkolem rodičů přispět k jeho uklidnění tím, že sami zachovají klid. Někteří rodiče se pokoušejí o uklidnění dospívajícího potomka křikem a dalším jednáním, které je pro něj urážející a ponižující. Výsledkem je, že se ještě více rozzuří. Rozumní rodiče vědí, že uklidnit neznamená ještě více dráždit, a že problémy se mají řešit až tehdy, když horké hlavy vychladnou. Teprve pak je možné dobrat se nějakého konstruktivního řešení.

Rodiče si před dospívajícím nezískají přirozenou autoritu tím, že budou vždy neoblomně trvat na prosazení svých názorů a rozhodnutí. Taková přirozená autorita se buduje v těch nejvšednějších situacích každodenního života. Děti pečlivě sledují každý náš krok, přičemž pohled dospívajícího je mnohdy až neúprosně kritický a je velmi těžké před ním obstát. Pokud chce rodič vůči svému dospívajícímu dítěti vystupovat jako autorita, měl by přemýšlet o tom, do jaké míry je vůbec hoden toho, aby v něm dítě tuto autoritu spatřovalo, a přizpůsobit tomu svoje chování.

Starosti a problémy

Jedna z hlavních věcí, kterou by rodiče měli dítěti předat, je poznání, že každá obtížná situace se dá nějak řešit. Začněme od maličkostí a drobných nezdarů. Dejme tomu, že jdete s dospívajícím nakupovat a u regálu zjistíte, že zrovna nemají ty jediné sušenky, které jí. Dospívající mívají velmi pevné návyky, díky nimž dosahují větší jistoty a zakotvení. Proč jim je tedy brát a zahrnovat je výtkami typu "Kvůli tvým sušenkám nebudeme obcházet deset krámů"? Tím, že spolu půjdete bez výčitek a přesvědčování do dalšího obchodu, naučíte dítě dvě věci: 1) každý problém lze vyřešit bez zbytečného hádání a rozčilování, 2) když má náročnější požadavky, musí pro jejich uspokojení něco udělat - v tomto případě ujít delší cestu a strávit více času nákupem. Dítěti byste sice neměli ve všem ustupovat, ale také byste neměli dělat problém z každé maličkosti.

Řešení závažnějších problémů je samozřejmě poněkud náročnější, než nakupování sušenek. Mnoho nedorozumění však vzniká z toho, že rodiče kladou na potomka přehnané požadavky a mají vůči němu nerealistická očekávání. Jaký výsledek ve školním testu může rodiče uspokojit? Je to 100%, 85% nebo 70%? Než začnete své dospívající dítě zahrnovat výčitkami, že se "málo učí", přemýšlejte o tom, zda to není jen umělé vytváření problémů. Když dostane ve škole jinou známku než jedničku, dvojku nebo trojku, ruka mu kvůli tomu neupadne. Pokud má studijní předpoklady, dříve či později vše dožene. Pokud je nemá, nač jej mučit striktním požadováním perfektních výsledků? Posílí to v něm nejen pocit vlastní neschopnosti, ale i odpor vůči rodičům.

Dospívající by měl mít možnost vyjádřit se ke všemu, co se jej osobně týká. To neznamená, že mu při rozhodování vždy připadne konečné slovo. Jeho názor či pohled na věc byste však neměli za každou cenu snižovat nebo zesměšňovat, například slovy "Ale prosím tě, ty tomu ještě nerozumíš. Uvidíš, že nakonec ještě budeš rád, když mě poslechneš!" Je to možné. Ale cožpak jsou rodiče povinni chránit svoje - někdy už skoro dospělé - dítě před každým "špatným" rozhodnutím? Každý má právo dělat i "špatná" rozhodnutí, pokud nevedou přímo k jeho fyzickému zničení. A i když dospívající dítě občas "šlápne vedle", jste tu přece Vy, abyste mu pomohli alespoň částečně ztlumit dopady jeho prvních pádů a nárazů.

Mnozí rodiče jsou ze svých dospívajících synů či dcer zoufalí. A přitom by to tak nemuselo být, jen kdyby dokázali projevit více respektu k vlastnímu potomkovi a při jeho výchově vycházet ze znalosti všech specifik nesnadného a náročného období dospívání. Pouze při dostatečném respektu k jeho potřebám a vývojovým zvláštnostem může rodič dospívajícími potomkovi nabídnout:

  • pomoc při řešení problémů namísto zraňujících výčitek a ponižování,
  • předávání životních zkušeností namísto pronášení výstrah a varování,
  • dávání osobního příkladu namísto prázdného moralizování,
  • postupné přenášení odpovědnosti namísto soustavného kontrolování a ovládání.