Jak si dítě chrání svůj osobní prostor

01.02.2021

Každý člověk si kolem sebe vytváří osobní prostor. Je to zóna, do které obvykle pouští jen své rodinné příslušníky a blízké přátele. Osobní prostor si můžeme představit jako neviditelnou bublinu obklopující každého z nás, i když každý ji může mít trochu jinak velkou. U dospělého člověka se poloměr téhle pomyslné bubliny pohybuje okolo jednoho metru. To odpovídá vzdálenosti, na kterou si dva lidé ještě mohou podat ruce, i když v různých kulturách může být osobní blízkost vnímána různým způsobem a také jednotliví lidé mají své vlastní hranice, za které už neradi pouštějí někoho cizího. Narušení osobního prostoru vyvolává nepříjemné pocity - obavy či napětí.

Nejen dospělý, ale i dítě má svůj osobní prostor, jehož hranice si chrání. Velikost osobního prostoru a způsob, jakým si jej brání, hodně závisí na věku dítěte.

Osobním prostorem dítěte do 3 let je ono samo a jeho matka. Před zásahy cizích lidí do svého osobního prostoru se dítě chrání, jak nejlépe dovede, tedy křikem, pláčem a silnějším sevřením matky. Protože však matka tvoří součást jeho osobního prostoru, při jeho narušení chrání nejen sebe, ale i ji.

Některé maminky tuto reakci zažily, když chtěly děťátko ukázat svým kamarádkám nebo známým. Úkolem matky je v takové situaci dítěti dokázat, že je v bezpečí. To znamená dítě pevně držet, objímat, mluvit na něj klidným hlasem, otočit se s ním stranou od "narušitele" jejich společného osobního prostoru. Rozhodně by neměla dávat najevo svoji nelibost nad tím, že se dítě chová tak, jak mu velí instinkt.

U dětí ve věku 3 - 5 let se osobní prostor rozšiřuje, ale matka už není jeho nedílnou součástí. Ostatní děti od sebe zpočátku odhání. Dokud si na ně nezvykne, raději si hraje ve svém koutku a se svými hračkami. Při nežádoucím narušení osobního prostoru jiným dítětem se s ním obvykle popere.

Někteří rodiče se svému dítěti snaží vnutit přátelství s jiným dítětem, například na návštěvě u známých. Když dítě reaguje odmítavě, tak jej napomenou, protože chtějí před svými známými vypadat zdvořile. Nechápou, že dítě jen brání svůj osobní prostor a cítí se dotčeno, když mu to vyčítají. Chcete-li seznámit dvě děti tohoto věku, dejte jim čas a nenaléhejte na ně. Když budou chtít, půjdou k sobě samy od sebe. Teprve potom jim můžete pomáhat, aby se lépe seznámily.

V mladším školním věku se osobní prostor dítěte naopak zmenšuje. Se svými vrstevníky často navazuje tělesný kontakt - bere je kolem ramen, drží se s nimi za ruku. Když si s nimi povídá, chodí k nim co nejblíž, někdy jim i šeptá do ucha. Do svého osobního prostoru většinou bez problémů pouští i nové, neznámé lidi. Svůj osobní prostor brání před narušením jen slabě. Nejčastěji tím, že poněkud odstoupí.

Během puberty se osobní prostor naopak zvětšuje. Dospívající si většinou neradi pouštějí k tělu někoho nového. Čím je adolescent starší, tím obtížnější pro něj bývá navazovat vztahy s ostatními. Ze svého osobního prostoru často vykazuje i rodiče, pokud jej chtějí například zkontrolovat nebo obejmout. Na podobné narušení svého osobního prostoru reaguje většinou tím, že se odtáhne, odvrátí nebo schoulí.

V takovém případě by rodiče měli reagovat citlivě a ohleduplně. Nesnažte se svého dospívajícího potomka za každou cenu obejmout a políbit, když na to zrovna nemá náladu. Až to bude potřebovat, přijde si k Vám pro tyto projevy náklonnosti sám. I dospívající potřebuje čas od času tělesný kontakt s rodiči, avšak musí sám chtít. Jinak by měl pocit, že se s ním stále ještě zachází jako s malým dítětem.