Jak rodiče pěstují v dětech komplexy

12.02.2021

Vychovávat dítě není snadný úkol. Nervová soustava rodičů je při jeho plnění vystavována mnoha těžkým zkouškám. Když rodiče dávají průchod svému hněvu a nespokojenosti s chováním dítěte, mnohdy při tom používají slova a fráze, jimiž potomka - ať již vědomě či nevědomě - zraňují a do budoucna mu chystají nejeden závažný problém.

"Přestaň řvát! Uklidni se!"

Co dítěti říkáme těmito - bohužel tak často pronášenými - slovy? Říkáme mu, že by v sobě mělo dusit své pocity a tvářit se, jako že je všechno v pořádku, i když právě prožívá bolest a utrpení. Dítě se postupně naučí, že za svoje emoce se musí stydět a skrývat je. Nevyplakaná bolest se pak hromadí tak dlouho, až z dítěte udělá zlého a bezcitného člověka, který je nelítostný k sobě i k ostatním.

"Že se nestydíš!"

Děti, které jsou vychovávány v pocitu viny a vlastní nedokonalosti, slýchají tuto frázi velmi často. Kdo by se však měl za své chování více stydět? Dítě, které samo ještě pořádně neví, v jakých situacích je namístě stud, nebo rodič, který odpovídá za jeho výchovu? Pocity hanby a viny, které na něj jeho rodiče nakládají, nemohou nijak prospět ani morálnímu vývoji dítěte, ani jeho duševnímu zdraví.

"Když nebudeš poslouchat, přijde si pro tebe čert!"

Někteří rodiče budují svoji rodičovskou autoritu na dětském strachu. Pokud má dítě silné nervy a dobrý smysl pro humor, přestane na tyto hrozby časem reagovat. U citlivějšího dítěte však mohou vyvolat úzkostné stavy a nervové poruchy. Rodiče si nezískají jeho důvěru a respekt, pouze slepou poslušnost.

"Jsi zlobivý/líný/nešikovný/hloupý!"

Názor rodičů má pro dítě předpubertálního věku rozhodující význam a je pro něj závazný. Věří všemu, co mu rodiče řeknou. Rodiče mnohdy nerozlišují mezi osobou dítěte a jeho chováním. Když se mu zrovna něco nedaří, je "nešika". Když zrovna nedává pozor a udělá chybu, je "hlupák" nebo "lajdák". Dítě se s podobnými charakteristikami velmi rychle ztotožňuje a podle toho se i chová. Proč by se mělo snažit na sobě pracovat, když rodiče o něm stejně vědí, že je zlobivé, líné, hloupé a nešikovné...

"Dej to sem, radši to udělám sám/sama!"

Touto frází je dítě naprogramováno na neúspěch. Postupně u něj sílí přesvědčení, že bez pomoci matky nedokáže nic udělat "pořádně", a že nikdy nic neudělá tak dobře, aby splnilo požadavky, které jsou na něj kladeny. Takové dítě je velmi nejisté a je pro něj velmi obtížné kdykoliv v budoucnu převzít iniciativu do vlastních rukou.

"Nemám tě rád/ráda!"

To je vůbec to nejhorší, co od Vás může dítě slyšet. Pro dítě jsou takováto slova vždy traumatizující, protože v něm vyvolávají pocit, že není milováno, a tudíž je špatné, nepotřebné a nechtěné. Aby dítě mohlo vyrůstat s pocitem jistoty a bezpečí, musí vědět, že je milováno - bez ohledu na to, že rodiče nemusí být s jeho chováním vždy spokojeni.

Dítě si lásku rodičů nemusí ničím "zasloužit". Má na ni právo už tím, že tu je. Není-li rodičovská láska takto bezvýhradná, dítě získá pocit, že o ni může snadno přijít. Že zůstane samo a jeho rodičům bude úplně jedno, co se s ním stane. Všechno ostatní se dá nakonec vždycky nějak vydržet, ale vědomí, že jeho rodiče jej nemají rádi, je pro dítě nesnesitelné.