Dětské otázky, na které není snadné odpovídat

11.02.2021

Všichni rodiče dobře vědí, jak jsou děti od přírody zvídavé, a jak neustále kladou otázky. Avšak odpovědět na všechna dětská "proč" nemusí být snadné. Dokonce i velmi moudří a zkušení rodiče se občas dostávají do situace, kdy nevědí, co mají dítěti na jeho otázku odpovědět, zvláště když v nich vyvolává ostych a rozpaky. A přitom jejich dítě na odpověď čeká a nenechá se jen tak odbýt.

Prvním a hlavním pravidlem je, že žádná dětská otázka by nikdy neměla být ignorována. A to platí i v situaci, že rodiče mají zrovna plné ruce práce a otázka samotná jim připadá naprosto bezvýznamná. Ale pro dítě není žádná otázka hloupá nebo zbytečná, protože se teprve seznamuje se světem, který jej obklopuje. Vše, nač je dospělý člověk dávno zvyklý tak, že už o tom ani nepřemýšlí, je pro dítě něčím novým, neznámým a nevysvětlitelným. Dítě má právo ptát se na cokoliv. A rodiče jsou tu od toho, aby mu poskytli odpověď.

Jak odpovídáme na otázky našich dětí

1. Vyhýbavá odpověď. Dejme tomu, že dítě položí jednomu z rodičů zdánlivě jednoduchou a nezáludnou otázku: "Proč holčička na WC sedí, ale chlapeček tam stojí?" A dejme tomu, že maminka nebo tatínek odpoví:

  • "Protože příroda to takhle zařídila."
  • "Neřeš to, prostě to tak je."
  • "To sám/sama pochopíš, až vyrosteš."

Na první pohled je jasné, že taková "odpověď" vlastně není odpovědí, ale jen způsobem, jak se otázky co nejrychleji zbavit. Že taková odpověď nemůže dětskou zvídavost uspokojit, a že se cítí odbyto, je jasné. Jestliže dítěti odpovídáte vyhýbavě, dáváte mu tím najevo, že jeho otázka je nedůležitá a nezajímavá, ne-li přímo "špatná" nebo "hloupá".

2. Odpověď otázkou. Namísto přímé odpovědi rodiče položí dítěti vlastní otázku. Tím jej sice nutí k tomu, aby o své otázce samo přemýšlelo, ale zároveň v něm vyvolávají proud dalších a dalších otázek. Zůstaneme-li u předchozího příkladu, odpověď otázkou může znít například:

  • "A jak jsi na to přišel/přišla? Kde jsi to viděl/-a?"
  • "No proč asi, co bys řekl/-a?"
  • "A proč tě to vlastně zajímá?"

Je hezké, že chcete dítě vést k tomu, aby samo přemýšlelo. Ale odpověď v podobě protiotázky může dítě zmást. Samozřejmě, že kdykoliv později můžete dítěti klást otázky, ale Vaše první reakce na jeho dotaz by měla mít podobu věty oznamovací.

3. Příliš složitá odpověď. Taková odpověď může být pro dítě příliš "vědecká" a je pro něj spíše sadou nesrozumitelných slov, než vysvětlením toho, nač se ptá. Rodiče mohou být spokojeni s tím, jak erudovaně dítěti odpověděli, ale dítě samotné z takové odpovědi nemá nic nebo téměř nic.

Za příliš složitou odpověď na výše položenou dětskou otázku můžeme považovat například takovou odpověď, která obsahuje mnoho cizích slov či přímo odborných výrazů, jimž dítě nerozumí. Tak například většině dospělých lidí je naprosto jasné, co je to "močová trubice", ale pro dítě zní takové slovní spojení spíše jako nějaké tajemné zaklínadlo. Někteří rodiče mají pocit, že při vysvětlování toho, jak funguje lidské tělo, musí používat "anatomicky správné" názvy. Avšak pro dítě je obtížné takto podanou odpověď zpracovat.

4. Problematizující odpověď. Jistě je chvályhodné, když se rodiče snaží vychovávat dítě tak, aby svět kolem sebe nevidělo "černobíle", a když mu chtějí ukázat, že na některé otázky existují různé názory. Když se ale dítě poprvé v životě setká s něčím, co mu připadá zvláštní a nepochopitelné, určitě mu nepomůžeme tím, že celou věc hned od začátku zproblematizujeme.

Někteří rodiče by možná dítěti odpověděli, že i dívky nebo ženy mohou za určitých okolností močit vestoje (k čemuž se dokonce vyrábějí jakési zvláštní pomůcky v podobě papírových trychtýřů, ba dokonce tzv. "dámské pisoáry"), zatímco i chlapci nebo muži mohou za určitých okolností močit vsedě. Jenže dítě vychází přednostně ze svých vlastních smyslových zkušeností, které získává například v rodině nebo ve školce. Předčasná problematizace některých otázek může dítě spíše zmást než mu poskytnout základní orientaci ve světě, který jej obklopuje.

5. Přiměřená odpověď. Jaká by tedy měla být odpověď, která uspokojí dětskou zvídavost, a přitom bude pro dítě dostatečně "stravitelná"? Především je třeba volit výrazy, kterým dítě rozumí. Odpověď by neměla být příliš dlouhá a složitá. Zároveň by však měla být věcně pravdivá.

Při podávání odpovědi na výše uvedenou "modelovou" otázku by rodiče měli vycházet z toho, zda jejich dítě už zná základní anatomické rozdíly mezi dívčím a chlapeckým tělem. Ve své odpovědi by měli použít výrazy, na které je dítě z rodiny zvyklé. Přitom není třeba zacházet do složitých detailů, které s původní otázkou - tak, jak ji dítě položilo - souvisí už jen velmi vzdáleně.

Nebojte se tedy dítěti vysvětlit, že i když holčičky i chlapečkové mají stejnou "malou potřebu", jejich tělo je k jejímu vykonávání uzpůsobeno jinak. Jistě k tomu najdete dost vhodných slov, jimž Vaše dítě porozumí.

Co říci na závěr?

Pokud Vám dítě, které vyrůstá a snaží se poznat svět kolem sebe, položí nějakou "zapeklitou" otázku, nesnažte se jej odbýt. Jste tu poroto, abyste mu odpověděli. Vaše odpověď musí být pravdivá, jasná a dostatečně srozumitelná. Pamatujte, že když dítěti na jeho otázku neodpovíte Vy (nebo když jej Vaše odpověď neuspokojí), odpoví mu na ni někdo jiný, a to způsobem, který nebudete moci ovlivnit. Pokuste se tedy svému dítěti dát znalosti, které od Vás chce získat. A pokud máte pocit, že se Vás dítě ptá na nějakou moc vážnou a složitou věc, na chvíli se s ním posaďte a vše v klidu proberte.
Vaše odpověď možná vyvolá další dětské otázky. To ale nevadí. Když vidíte, že Vaše dítě má o něco opravdu velký zájem (a tento jeho zájem je tak velký, že možná přesahuje Vaše znalosti), můžete si na dané téma pořídit nějakou pěknou knížku pro děti a prohlížet si ji společně s ním.