Co může dítě dělat samostatně

15.02.2021

Je chvályhodné, když se rodiče snaží v dítěti rozvíjet samostatnost. Přitom je však důležité přihlížet ke specifikům jednotlivých věkových období, jimiž dítě prochází. Rodičovská výchova by neměla vést ke "zpomalování", ale ani k "urychlování" vývoje dětských dovedností. V každém věku je díte schopno si osvojit určité úkony, avšak předčasné nucení k některým činnostem u něj může vyvolat frustraci spojenou s pocitem "neschopnosti" či "nemohoucnosti".

Zatímco v prvních dvou letech života je dítě plně závislé na péči rodičů, ve věku věku 2 - 3 roky si začíná osvojovat celou řadu víceméně náročných dovedností. To, co nám připadá jednoduché a samozřejmé, může být pro dítě velkou výzvou. U dětí předškolního věku se především velmi rychle rozvíjejí motorické dovednosti. Na počátku tohoto období už dítě umí chodit, běhat a skákat, ale teprve ve věku okolo 3 - 4 let si začíná osvojovat jemnější motoriku. Postupně se rozšiřuje počet míst na vlastním těle, kam si dovede pohodlně sáhnout. Teprve na konci předškolního věku si dovede sáhnout pravou rukou přes temeno hlavy na levé ucho - říká se tomu "Filipínská míra" a považuje se za projev zralosti k nástupu do školy.

Teprve ve věku okolo 4 let můžeme od dítěte vyžadovat, aby si na WC samo utíralo zadeček. Menší děti k tomu zkrátka nejsou disponovány. Některé děti však v tomto směru vyžadují asistenci déle, třeba až do věku 5 - 6 let. Problém není v tom, že by dítě bylo "líné" nebo "si tam nedosáhlo", jde spíše o to, že rozvoj jemných motorických dovedností může být značně individuální. Je hezké, když je dítě samostatné, avšak při nedostatečném očištění po stolici hrozí podráždění jemné sliznice v okolí řitního otvoru a u děvčátek navíc ještě infekce pohlavních orgánů. Proto je nutné alespoň čas od času zkontrolovat, do jaké míry předškolák tento - jen zdánlivě jednoduchý - úkon zvládá.

Také mytí rukou nebo čištění zubů vyžaduje rozvinutou motoriku. Většina dětí zvládne čištění zubů už ve věku okolo 4 let, avšak přinejmenším do věku 6 - 7 let by jej měly provádět pod dohledem dospělého. Pro menší dítě (3 - 4 roky), které už si chce čistit zuby samo, by rodiče měli pořídit dva zubní kartáčky. První bude používat dítě samo na základní vyčištění, druhým mu jeden z rodičů zoubky "dočistí". Podobně lze postupovat i při osvojování dalších dovedností. Například při koupání si dítě může nejprve zkoušet namydlit jen ty části těla, na něž si dosáhne. Tímto způsobem lze dítě do koupání "zapojit" ve věku okolo 4 - 5 let. Při mytí obtížněji přístupných částí těla, nebo takových, které vyžadují důkladnější hygienu, by mu však měl jeden z rodičů ještě pomáhat. Také mytí vlasů šampónem vyžaduje rodičovskou asistenci ještě v mladším školním věku, zejména má-li dítě dlouhé vlasy. Zcela samostatně se dítě dovede umýt ve věku 8 - 9 let (některé děti se samy koupou už v nižším věku, ovšem výsledky bývají všelijaké).

Předškolák by se měl umět sám obléci, avšak s oblékáním bundy mu ještě mohou pomáhat rodiče ostatně i dospělý člověk může mít někdy problém "dostat se do rukávů" těžké zimní bundy nebo kabátu. Nejsnazší bývá oblékání spodního prádla a kalhot od pyžama, poněkud obtížnější je oblékání triček, mikin či svetrů. Dítě by se mělo učit oblékat postupně. Začít můžeme prádlem a ponožkami, později přidáme kalhoty, nakonec tričko a mikinu. Rozhodně není správné dítěti jednoho dne oznámit, že se bude oblékat celé samo. Bylo by to pro něj moc učení najednou. Zavazování tkaniček u bot by se dítě mělo učit nejdříve ve věku 5 - 6 let.

Motorické dovednosti dítěte lze rozvíjet různými výtvarnými aktivitami. Předškolák by měl umět kreslit nejen pastelkami nebo mastnými křídami, ale ve věku okolo 4 - 5 let je vhodné mu pořídit i vodové barvy. Samozřejmě, že při malování se ušpiní, ale s tím je třeba počítat a dát mu takové oblečení, které si může bez obav umazat. Na stůl nebo na podlahu, kde dítě maluje, rozprostřeme dostatečně velký igelit. Vodové barvy mají tu výhodu, že skvrny od nich se dobře čistí. Pokud jde o stříhání papíru, některé firmy nabízejí nůžky "pro děti od 2 let", ale tato činnost není pro dvouleté dítě vhodná. Přestože vývoj motorických dovedností je individuální, "správný" věk pro stříhání nůžkami je nejméně 4 - 5 let. Menší dítě si při stříhání většinou osvojí chybné návyky, kterých se později bude pracně zbavovat (například místo prostředníčku používá ukazováček).

Mnohá přehnaná očekávání rodičů se vztahují k sociálním a komunikačním dovednostem dětí předškolního věku. Ve věku okolo 3 - 5 let si děti mohou hrát společně, vždy by však měl být nablízku dospělý člověk. Předškoláci se spolu teprve učí komunikovat, avšak mylná je představa, že stačí dvě či více dětí tohoto věku ponechat v jedné místnosti, a ony "si už nějak poradí". Nespoléhejte na to, že když se svým dítětem navštívíte kamarádku, která má stejně starého potomka, děti se spolu nějak zabaví, zatímco Vy budete sedět v obývacím pokoji a pít kávu.

Mezi předškoláky dochází velmi často k různým konfliktům. Každý, kdo někdy vychovával dítě předškolního věku, si jistě vzpomene na jejich "tahání o hračky". Méně citliví rodiče se snaží apelovat na "lepší stránku" dítěte: "No tak mu to nech, ať si s tím také pohraje. Nebuď lakomec!" Jenže tříleté nebo čtyřleté dítě se neodmítá dělit o hračku proto, že je "lakomé". Jeho hračka pro něj má osobní význam, zatímco vztah s vrstevníkem pro něj není tak důležitý - vrstevnické vztahy nabývají na významu až ve věku okolo 5 - 6 let. Do té doby může dítě těžko pochopit, proč by se mělo vzdát nějaké své důležité věci, aby udělalo radost druhému.

Je to vždy dospělý, kdo mezi menšími dětmi zavádí pravidla. Jeho úkolem je, aby dětem pomohl vymezit hranice, v nichž by se jejich vzájemné chování mohlo pohybovat. Pokud tedy máme jen jednu konkrétní hračku, ale dva předškoláky, kteří si s ní chtějí hrát, je třeba stanovit taková pravidla, aby se děti při hraní mohly sice vystřídat, ale žádné z nich se necítilo poškozeno.

Malé děti rády zkoušejí nové věci, pokud však pro úspěšné zvládnutí určité činnosti ještě nemají dostatečné předpoklady, jejich negativní reakce bývají velmi bouřlivé. "Malý vztekloun" křičí a pláče, čímž svoje rodiče mnohdy přivádí až k zoufalství. Výchova dítěte vyžaduje velkou trpělivost. Rodiče mohou dítěti při jeho osamostatňování poskytnout určitou podporu. Jestliže chce dítě "něco dělat samo", neměli by jeho nadšení zbytečně brzdit, zároveň by jej však neměli sami nutit k vykonávání takových činností, pro něž dosud nemá vyvinuté předpoklady.

Při úkonech, které si ještě plně neosvojilo, by mu alespoň jeden z rodičů měl být nablízku, aby mu v případě potřeby mohl poskytnout asistenci. Právě v tom spočívá největší a nejobtížnější rodičovská dovednost - vycítit, kdy je ještě možné nechat dítě, aby něco "dělalo samo", a v jakém okamžiku už je třeba zasáhnout. A aby si rodič tuto dovednost osvojil, nestačí pouze znát určité obecné charakteristiky vývoje dětí určitého věku - jakkoliv je jejich znalost velmi důležitá -, ale musí být schopen se do svého dítěte vcítit.