Co dělat, když je dítě naštvané a jde Vám na nervy

23.07.2021

Většině rodičů se nelíbí, když jejich dítě projevuje svůj hněv. Často své rozzlobené dítě posílají do jeho pokoje, aby "se uklidnilo". Takovým rodičům zřejmě přináší úlevu, že se svého "malého zlostníka" na chvíli zbavili. Většinou neřeší ani důvody, pro které se dítě vlastně tak rozčílilo, ani možné dopady potlačování vlastního hněvu na jeho duševní zdraví.

Jestliže rodiče projevují svoji nelibost, kdykoliv je jejich dítě naštvané, dávají mu svojí reakcí najevo, že mít emoce je cosi "špatného". Jistě to neznamená, že by se rodiče měli naopak radovat, kdykoliv se jejich dítě začne vztekat. Jenže negativní reakce na projevy emocí může v dítěti časem vyvolat mylnou představu, že jakékoliv silné emoce jsou samy o sobě závadné, a že je třeba je za každou cenu potlačovat, a tím se vyhnout "potrestání" v podobě nespokojenosti rodičů.

Místo toho, aby se dítě naučilo svoje emoce poznávat a vyrovnávat se s nimi, je vedeno tomu, aby je v sobě hromadilo. Nevyjádřené emoce však skrývají mnoho záludností. Nedojde-li k jejich vyjádření a zpracování, zůstávají ukryty v nitru podvědomí, kde žijí vlastním životem a dříve či později se v té či oné formě opět vynoří na povrch - například v podobě zdánlivě "bezdůvodné" agrese, ať už vůči okolí, nebo vůči sobě samému.

Jak reagovat na dětský hněv?

Co si tedy mají rodiče počít, když se jejich potomek naštve a oni mu nechtějí ublížit, nýbrž opravdu pomoci? Pro začátek by bylo vhodné držet se několika jednoduchých pravidel:

  • Přiznejte si, že Vaše dítě je naštvané. Ať už se stalo cokoliv, Vaše dítě má právo cítit to, co cítí.
  • Pamatujte, že hněv je obranná reakce proti hrozbě.
  • Nekřičte. Jestliže Vám vadí, že se Vaše dítě vzteká, neměli byste mu sami dávat špatný příklad.
  • Nenechávejte dítě samotné, zůstaňte mu co nejblíže.
  • Dejte dítěti najevo, že je s vámi v bezpečí (to můžete udělat třeba obejmutím).
  • Počkejte, až se dítě alespoň trochu uklidní.
  • Nesnažte se všechny problémy řešit okamžitě, protože rozčílené dítě není na řešení problému připraveno.
Pokud je dítě vzteky bez sebe a ztratilo jakoukoliv kontrolu, pevně jej obejměte, ale tak, abyste mu neublížili. Ve Vaší náruči se uklidní dříve a rychleji, než když se bude cítit opuštěno.


Proč nenechávat dítě samotné, když se zlobí

Je pravdou, že když dítě pošlete do jeho pokoje, případně do nějaké jiné místnosti, aby se tam "vyvztekalo", dříve nebo později se opravdu uklidní. Zdánlivě tedy tento "osvědčený postup" funguje. Jenže tím, že dítě izolujete, v něm vyvoláte následující pocity:

  • Nikoho nezajímá, co mě rozčiluje a trápí.
  • Nikdo mi nepomůže vyřešit můj problém.
  • Je špatné mít zlost, a protože já zlost mám, znamená to, že jsem špatný/špatná.
  • Když mám zlost, musím ji v sobě potlačit.

Není divu, že mnoho lidí má i v dospělosti problémy se zvládáním hněvu a zlosti. Jak by ne, když je v dětství jejich rodiče nenaučili, jak se s hněvem a zlostí vypořádat.

Jak naučit dítě zvládat vztek

Namísto křiku, výčitek, nebo dokonce trestání je především nutné dítě vést k tomu, aby si uvědomilo své vlastní negativní pocity a dokázalo se s nimi přiměřeným způsobem vyrovnat. Jde o to, aby dítě dovedlo pojmenovat příčiny svého hněvu a naučilo se jej vyjadřovat společensky přijatelným způsobem.

Vždy je však třeba nejprve počkat, až u "vzteklého" dítěte opadne první nával zlosti. Ve stavu prudkého hněvu, který je zejména v dětství prožíván velmi intenzivně, totiž nemá smysl dítěti cokoliv přikazovat nebo vysvětlovat.

  • Snažte se sami zůstat klidní. Pomoci Vám může několik důkladných nádechů a výdechů. Připomeňte si, že jako rodič jste pro dítě vzorem, a že Vaše vlastní chování bude mít vliv na to, jakým způsobem bude dítě ve svém budoucím životě řešit své problémy - zda křikem, nebo v klidu a s rozumem.
  • Nenechte se vyprovokovat. Rodiče se mnohdy cítí dotčeni či uraženi, když na ně jejich dítě křičí. I když je na Vás dítě hodně nepříjemné, snažte se nebrat si osobně ani různé výčitky, jimiž Vás zahrnuje. Dítě Vás ve skutečnosti má rádo, ale v hněvu Vám často řekne i věci, které nemyslí vážně, zkrátka jen potřebuje upoutat Vaši pozornost a dát Vám najevo, že "situace je vážná".
  • Dejte dítěti najevo svoji účast. Pokud má dítě pocit, že Vám nezáleží na tom, jak se právě cítí, bude se jeho hněv stupňovat. Aby se uklidnilo, musí cítit, že má Vaše pochopení - i když právě nedostane to, co chce.
  • Projevy hněvu a zlosti se u dítěte sníží zpravidla tehdy, když si uvědomí, že k tomu, aby získalo Vaši pozornost a ochranu, nepotřebuje křičet a vztekat se. Proto je důležité, abyste dítěti dali najevo, že jste tu pro něj, a že se na Vás může spolehnout. Buďte proto dítěti co nejblíže. K tomu, aby se uklidnilo, potřebuje především Vás. Obejměte jej, aby pocítilo, že je s Vámi v bezpečí a nehrozí mu nic zlého.
  • Dokud se dítě rozčiluje, nesnažte se mu něco složitě vysvětlovat - například proč zrovna nemůže dostat to, co chce. Pouze projevujte svoji empatii (například "Vidím, že máš zlost / že jsi naštvaný" a podobně). Na vysvětlování budete mít čas, až dítě s Vaší pomocí překoná alespoň první nával vzteku.
  • Jestliže se dítě ve Vaší přítomnosti cítí v bezpečí, jeho hněv jej rychle přejde. Jakmile se alespoň trochu uklidní, nastává čas na "vyprávění příběhu". Dítě by mělo dostat možnost mluvit o tom, co bylo příčinou jeho hněvu. Neměli byste dítě vyslýchat, spíše se snažte mu naslouchat. Možná zjistíte, že skutečný problém je někde jinde, než byste jej čekali. V každém případě by dítě mělo dostat příležitost k tomu, aby své pocity vyjádřilo slovy. Nechte dítě, aby samo popsalo, jak se cítilo, když mělo vztek.
  • Pokud chce dítě změnit téma, udělejte to. K problému, který vyvolal jeho hněv, se můžete vrátit později. V žádném případě byste však neměli dítěti neustále a opakovaně vyčítat jeho "nevhodné chování" v době, kdy prožívalo hněv. Zaměřte se spíše na řešení problému, který Vašeho potomka trápí.

Náročná situace jako zdroj poučení

Každé překonání záchvatu hněvu a zlosti je pro dítě určitou zkušeností. Poté, co se Vám společně s dítětem podaří zvládnout situaci, je vhodné - ale bez výčitek! - pohovořit o tom, co se stalo.
Dítěti je třeba srozumitelným způsobem vysvětlit, že když se lidé na někoho hněvají, tak často zapomínají na to, že jej vlastně mají rádi. Stává se, že v rozčilení dítě řekne nebo udělá něco, čeho později lituje. Například někoho urazí nebo zraní něčí city.
Dítěti bychom neměli vyčítat to, co řekne nebo udělá ve stavu zlosti, kdy je velmi obtížné kontrolovat své vyjadřování a chování. Namísto toho jej vedeme k hledání nějaké vhodné a přijatelné alternativy. Jistě Vás společně napadne hned několik způsobů, jimiž může dítě příště vyjádřit svůj hněv, aniž by při tom něco zničilo nebo někomu ublížilo.

Přijetí vlastních emocí je cestou k dosažení psychické odolnosti. Vaše dítě se postupně naučí, že emoce nejsou samy o sobě nebezpečné, a že se s nimi lze vyrovnat i bez ničivých následků. Naučí-li se vyjádřit své pocity a potřeby slovy, nebude muset svoji nelibost dávat najevo výbuchem hněvu, křikem a nadávkami. V tom byste mu jako rodiče měli vždy jít dobrým příkladem.