5 rodičovských triků, které fungují

03.02.2021

Většina dnešních rodičů se stále ještě spoléhá na výchovné metody, které se utvořily v průběhu minulých dvou až tří staletí. Klasická výchova je založena na soustavě příkazů a zákazů, k jejichž dodržování slouží odměny a tresty. Taková výchova je v zásadě postavena na vyvolávání pocitu viny, na hrozbě trestu a tak trochu i na příslibu, že dítě si svým "dobrým chováním" od rodičů něco koupí. Princip viny a trestu, zásluhy a odměny prostupuje jako červená nit i všemi knížkami, které byly pro děti napsány v průběhu 19. a 20. století a posléze - to až ve druhé polovině 20. století - i filmovou a televizní tvorbou určenou malým divákům. Příkaz, zákaz, odměna a trest se staly nerozlučnými společníky na cestě dětstvím.

Nicméně někteří rodiče přistupují k výchově svých potomků přece jen poněkud odlišným způsobem. Možná, že některé z následujících výchovných metod budete považovat za "nepoužitelné". Možná, že jejich uplatňování v každodenním životě Vaší rodiny Vám bude připadat jako "utopie". Přesto však za určitých podmínek častěji fungují než nefungují.

Pravidlo volné hodiny

Blízkost rodičů je důležitá. Dítě může citově strádat, když má pocit, že se mu rodiče nevěnují. Avšak i přehnaná péče mu může ublížit. Dítě má pocit, že kdykoliv jsou mu rodiče nablízku, neustále sledují jeho chování. Každou chvíli jen čeká, kdy se zase ozve nějaké okřiknutí, napomenutí nebo dobře míněná rada. Samozřejmě, že rodiče by neměli na svoji výchovnou roli rezignovat a přestat dítěti klást jakékoliv požadavky. Pro obě strany je však důležité, aby rodičovské vedení mělo své hranice.

Dohodněte se tedy s dítětem, že každý den dostane jednu hodinu, během které jej nebudete k ničemu nutit a necháte je, aby tento čas strávilo tím, co uzná za vhodné. Může to být sledování televize (aniž by od Vás slyšelo větu "Vypni to!"), čtení knížek, prohlížení časopisů, nebo třeba jen "nicnedělání". Když dítě chce, ať se třeba jen dívá z okna. Je to jeho hodina, během které jej rodiče "nechají na pokoji". Jedinou výjimkou je práce na počítači, s telefonem či tabletem. V této věci mají rodiče za všech okolností právo si ponechat kontrolu a dítě by se bez nich mělo během své volné hodiny obejít. Jinak může dělat cokoliv.

Hodina, kterou dítě se svými rodiči stráví ve stejném bytě, ale bez napjatého čekání na jejich příkazy a zákazy, přispěje ke zlepšení vzájemné komunikace. Dítě se zbaví napětí, bude klidnější a v době mimo svoji "volnou hodinu" si dá snáze domluvit.

Pojmenuj ten pocit nahlas

Dítě by se nemělo bát před rodiči vyjádřit svoje pocity, aniž by mu to za to hrozil trest. Mnozí rodiče očekávají, že dítě bude jejich příkazy plnit "bez odmlouvání". Často při tom nepostřehnou, že jejich dítě ve skutečnosti neodmítá jejich žádosti vyhovět - pouze cítí potřebu vyslovit nahlas pocit, které se mu právě honí hlavou. Dejme tomu, že dítě má vynést smetí zrovna v době, kdy se věnuje nějaké svojí hře. Pomalu se zvedá, bere do ruky pytel s odpadky a jde ke dveřím, když v tom rodiče uslyší slabé povzdechnutí: "Ach jo, zrovna teď!" Co následuje? Tatínek nebo maminka se zamračí a vyštěknou na potomka: "A bez odmlouvání!"

Čeho tím dosáhnou? Dítě neodmítlo udělat to, co od něj chtějí. Pouze vyjádřilo svůj pocit, toť vše. Svůj úkol by splnilo tak jako tak, bez ohledu na to, zda bude provázen podobnými poznámkami. Je to až rodičovské okřiknutí, které do této zdánlivě všední a bezvýznamné události vnese prvek neklidu. Dítě si z takové zkušenosti odnese poznání, že je "špatné" vyjadřovat své pocity. A možná dojde k závěru, že "špatné" je už to, že vůbec nějaké pocity má.

Dítě se mnohem lépe vyrovná se svými emocemi, když se je naučí pojmenovat. Jak by tedy rodiče měli reagovat? Tím, že dítěti pomohou vyjádřit jeho pocit. Například: "Teď jsi asi naštvaný, že jsem ti přerušila hru." Eventuálně mohou přidat i něco povzbuzujícího: "Až se vrátíš, tak to dohraješ."

Ať už je to radost, smutek, touha, zklamání nebo zlost, dítě by se od Vás mělo naučit, aby se nebálo své pocity slovně pojmenovat a nahlas vyslovit. Díky tomu se v sobě lépe vyzná a snad i lépe pochopí, jak na jeho chování reagují ostatní.

Povídání před spaním

Stává se Vám, že sotva dítě uložíte do postele (nebo - u staršího - zkontrolujete, jestli už se uložilo samo), už pospícháte k televizi, kde za chvíli začne nová detektivka? Co kdybyste v dětském pokoji raději ještě chvíli zůstali a věnovali pár minut Vašemu potomkovi, tomu nejcennějšímu, co máte?

V posteli, přikryté dekou a v pološeru, se dítě mnohem snadněji rozhovoří o jeho starostech, radostech, přáních, obavách či problémech. Vždyť za celý den toho tolik prožilo! Váš rozhovor s dítětem před spaním by samozřejmě neměl připomínat výslech na policejní stanici. Snažte se mluvit co nejméně, raději nechte mluvit dítě. Nemusíte hned začít řešit všechno, s čím se Vám svěří, ale naslouchejte mu pozorně.

Nebojte se, že dítě připravujete o spánek. Můžete jej uložit o deset minut dřív, abyste na sebe měli tím více času. Ostatně kdybyste z dětského pokoje odešli hned, jak zhasnete světlo či lampičku, a tudíž dítě by nemělo možnost s Vámi promluvit, tak by stejně hned neusnulo. Naopak, možná by bylo vzhůru mnohem déle a trápilo by se myšlenkami, o které se před spaním nemělo s kým podělit.

Společné vypravování pohádky

Nelíbí se Vám chování Vašeho dítěte? Nebo nějaký jeho "špatný" návyk? Až budete mít dost času a klidu, začněte mu vyprávět prvních několik vět příběhu, v němž bude jako hlavní hrdina vystupovat dítě, které se v něčem podobá tomu Vašemu. Třeba se pere s jinými dětmi a bere jim hračky. Nebo se šťourá v nose a pak si strká prst do pusy. Nechte dítě, aby vypravovalo příběh s Vámi. Nemusíte jej k tomu pobízet, stačí, když se po chvíli zamyslíte a jakoby sami pro sebe řeknete: "Jak to bylo dál? Co se stalo potom? Nějak si nemůžu vzpomenout..." Dítě Vám už samo nabídne svoji pomoc - začne Vás doplňovat a vymýšlet pokračování. Společně tak vytvoříte příběh či pohádku, s jejíž pomocí můžete rozebrat problém, který Vás (a možná i Vaše dítě) trápí a najít nějaké vhodné řešení.

Dítě může velmi těžce nést, když mu rodiče neustále něco vyčítají. Jistěže je pro něj důležité, aby se naučilo přijímat kritiku. Pokud je však neustále z něčeho obviňováno, vyvolá to v něm pocit vlastní nedokonalosti, neužitečnosti či neschopnosti. Prostřednictvím pohádky či příběhu však může nahlédnout na své vlastní nedostatky, aniž by tím utrpělo jeho zdravé a přiměřené sebevědomí. Můžete se spolehnout na to, že Vaše dítě se v jeho "pohádkovém" protějšku dokonale pozná. Děti se dovedou velmi snadno identifikovat s dětskými hrdiny, zejména pokud s nimi mají něco společného.

Vysvětlování namísto zakazování

Mnozí rodiče si myslí, že mají vyhráno, když dítěti jasně a srozumitelně řeknou, co od něj očekávají, případně co si dítě naopak nesmí dovolit. "Však on/ona moc dobře ví, proč to musí/nesmí dělat," pomyslí si se sebeuspokojením rodiče. Problém spočívá už v tom, že když dítě stále jen slyší částici "ne-", začnou mu jednotlivé zákazy splývat a ztrácí v nich orientaci. Také pravidlo nebo příkaz si těžko může vzít za své, když mu dostatečně neobjasníte, proč je třeba chovat se právě tak nebo dělat právě to.

Každý pokyn či pravidlo je proto třeba doplnit vysvětlením. Nebo ještě lépe - nahradit příkaz či zákaz samotným vysvětlením. Takové vysvětlení totiž dítěti zároveň nabízí žádoucí model chování. Tak například místo zákazu: "Neházej papírky od bonbónů na zem!" můžete dítěti poskytnout vysvětlující pravidlo: "Když sním bonbón, odnesu papírek do koše, aby po mně maminka nemusela pořád jen uklízet." Připadá Vám to moc složité? Nebojte se, Vaše dítě to pochopí, když mu vše v klidu a bez rozčilování vysvětlíte. Každé takové pravidlo si s ním můžete prakticky nacvičit - například dítě od Vás dostane bonbón, sní ho a pak Vám ukáže, jak odnese papírek do koše. Bonbón v tomto případě nepředstavuje odměnu, je to pomůcka, kterou použijete při vysvětlování pravidla.

Pamatujte, že pro dítě je vždy snadnější následovat správný postup, než dodržovat zákaz. Jak známo, zakázané ovoce nejvíc chutná. Proto se snažte dítěti vysvětlit spíše to, co by dělat mělo, než mu zakazovat to, co by dělat nemělo. Možná, že Vaše pokyny Vám budou zpočátku znít divně. Pro Vás je asi přirozenější říci "Nečmárej na stůl!" než "Kreslí se jenom na papír." Ale Vašemu dítěti více pomůže ta druhá varianta. Nebude v něm vyvolávat pokušení udělat něco zakázaného.

Pokud jste vůči dítěti dosud uplatňovali drezúru, nesnažte se svůj přístup změnit ze dne na den. Dítě by bylo zmatené a začalo by postrádat jistotu, kterou mu dosavadní příkazy, zákazy a tresty poskytovali. Spíše jej učte postupně a nenásilně přebírat spoluodpovědnost za vlastní chování. Mluvte s ním o jeho pocitech, získávejte si jeho důvěru. Koneckonců, dítě vyžaduje především velkou trpělivost.