5 příznaků, podle kterých poznáte, že Vaše dítě dospívá

09.02.2021

Rodiče mívají tendenci vidět ve svých potomcích stále ty malé děti, které neustále vyžadují jejich pomoc a pozornost. Nezáleží na tom, že mladý pán se už začal holit, nebo že slečna už začala nosit podprsenku. To, co mnohé rodiče znepokojuje, je změna chování jejich syna nebo dcery. Dítě je najednou uzavřené, náladové, někdy i hrubé. Rodiče dospívajících mají často pocit, že jejich potomek "se zkazil".

Ponecháme-li stranou viditelné tělesné znaky, které se okolo jistého věku začínají vyvíjet u každého zdravého chlapce nebo dívky (a které mohou být pro rodiče poněkud matoucí, protože u dnešní generace dětí a dospívajících se objevují poněkud dříve, než bylo obvyklé ještě před několika desítkami let), jsou to právě změny v chování, které by měly rodiče upozornit na to, že jejich dítě přestává být dítětem, a že by s ním měli zacházet trochu jinak, než jako s naprosto nesvéprávnou bytostí, která nemá právo na vlastní pocity a názory.

Jaké projevy chování nás tedy upozorní na to, že dítě začalo dospívat?

1. Má často špatnou náladu, je uzavřené, podrážděné, někdy smutné.

V období dospívání probíhá v těle totální hormonální přestavba. Ta bývá provázena výrazným kolísáním hladiny hormonů v krvi, což je proces, který se nemůže neprojevit v oblasti chování. Některé emoce, které dospívající dává svým chováním najevo, mohou rodičům připadat bezdůvodné a tudíž i nepochopitelné. "Proč má vztek, když se mu nic neděje?" ptají se sami sebe. Ale dítěti se něco děje - jen to nevidíme, protože určité procesy, které se navenek zviditelňují v podobě chování, se odehrávají v nitru jeho těla.

Kromě toho, že se v těle dospívajícího zvyšuje hladina pohlavních hormonů (u chlapců testosteronu a u dívek estrogenů), zároveň klesá hladina dopaminu. Ten někdy bývá označován jako "hormon štěstí". V důsledku jeho poklesu se u dospívajícího poněkud tlumí pocity radosti a štěstí spojené s prožíváním různých událostí či vykonáváním různých činností. Jinak řečeno, dítě se často nudí, protože jej "nic nebaví". A snad právě proto mnozí dospívající vyhledávají silné zážitky, ať už v podobě nebezpečných aktivit všeho druhu nebo alkoholového či jiného opojení.

2. Staví se odmítavě k názorům a postojům rodičů

Pro menší děti jsou názory rodičů hlavním a spolehlivým vodítkem při získávání orientace ve složitostech světa, který je obklopuje. Naproti tomu pro dospívajícího mají v tomto směru mnohem větší význam názory a postoje vrstevníků.

V rovině vztahů k ostatním lidem stojí před každým dospívajícím v podstatě dva hlavní úkoly: navázat kvalitativně nové vztahy s vrstevníky a oprostit se od přílišné závislosti na rodičích. Přitom vztah dospívajícího dítěte k rodičům zpravidla není vyloženě negativní, jakkoliv se to může na první pohled zdát. Je spíše ambivalentní. Názor rodičů je pro dospívajícího ve skutečnosti stále ještě velmi důležitý, ale ve svém postavení dospívajícího už si nemůže dovolit se k němu otevřeně hlásit. Úkolem dospívajícího je odlišit se od svých rodičů. Aby mohl být sám sebou, musí být zkrátka jiný, než jeho rodiče. Jakmile si vybuduje svoji novou identitu, nebude už takové otevřené (a mnohdy jen demonstrativní) odmítání rodičovské autority potřebovat.

Pro rodiče to znamená, že by měli být trpěliví a to, co jim dospívající dítě občas řekne o jejich vlastních názorech, by si neměli brát osobně. To neznamená, že by měli s dospívajícím potomkem ve všem souhlasit a ke všem jeho názorům přikyvovat - tím by ho jen připravili o možnost být jiný. Také by se mu však neměli snažit jeho - mnohdy dost zkreslené a pokřivené - názory vyvracet, protože by tím jen zbytečně vyvolali jeho hněv. Určitou korekci vyžadují pouze názory vysloveně protispolečenské, avšak i v takovém případě by rodiče měli více vysvětlovat něž přikazovat a zakazovat.

3. Zhoršuje se jeho školní výkon

Obecně platí, že u dospívajících dětí se projevuje pokles zájmu o cokoliv. Přestávají navštěvovat kroužky, které je ještě nedávno bavily. O všechno se zajímají méně, než tomu bylo v dětství před pubertou. Je to jeden z důsledků poklesu hladiny dopaminu, o němž už byla řeč výše. Dospívající člověk se často nudí, nemá na nic náladu.

Jedním z projevů je samozřejmě i pokles zájmu o učení. Zatímco dítě mladšího školního věku do sebe nadšeně nasává vědomosti všeho druhu, dospívajícímu začíná být všechno jedno. Jeho převažujícím a nejzřetelněji se projevujícím zájmem je komunikace s vrstevníky. Rodiče dospívajících mívají často pocit, že jejich dítě celý den jenom "sedí na telefonu". Zejména svým dospívajícím dcerám vytýkají, že s kamarádkami neustále jen "tlachají o ničem". Ve skutečnosti se jedná o nezbytnou komunikaci s vrstevníky, která je pro dospívajícího v určité fázi jeho vývoje důležitější, než cokoliv ostatní. I učení musí jít stranou.

Je pochopitelné, že rodiče si na školním prospěchu dítěte zakládají. Někdy trpí až chorobnými obavami, že zhoršení školních známek dítěte je projevem nějaké jejich rodičovské nedostatečnosti, ne-li přímo selhání. Ve skutečnosti není nutné, aby rodiče za každou cenu vyžadovali co nejlepší školní prospěch. To, co v určité fázi svého dospívání dítě ve škole zanedbá, může později snadno dohonit. Ale pokud dospívající zanedbá rozvíjení své schopnosti komunikovat s vrstevníky, nedožene to už nikdy v životě. To neznamená, že by rodiče měli zcela rezignovat na vedení dítěte k odpovědnosti za výsledky svého vzdělávání, nicméně je třeba poněkud slevit z - mnohdy dosti přehnaných - požadavků.

4. Připojuje se k nějaké subkultuře

Dospívající člověk hledá sám sebe. Potřebuje nějakým nápadným a zdaleka viditelným způsobem demonstrovat svoji novou identitu. Cítí potřebu zničit vše staré, co jej spojuje s dětstvím. Svět jeho představ, hodnot a názorů se hroutí a potřebuje si na jeho troskách vybudovat nějaký nový. Zároveň cítí potřebu někam patřit a být přijímáno.

Proto se mnoho dospívajících přiklání k různým subkulturám. Jejich nespornou výhodou je to, že pro své příslušníky či sympatizanty mají připravený celý systém norem a hodnot, čímž dítěti ušetří námahu s jejich budováním. Nevýhodou subkultur je, že dítěti poskytují poněkud zjednodušený a zploštělý obraz světa, a z hlediska rodičů i to, že naprostá většina subkultur je více či méně spojena se vzpourou proti dospělým.

Důležité je, aby rodiče měli základní přehled o tom, jakým vlivům je dítě vystavováno. Subkultury spojené s určitým hudebním stylem bývají obvykle "neškodné", nicméně existují i takové subkultury, jejichž normy a hodnoty mohou představovat ohrožení zdraví či života dítěte (zejména u subkultur spojených s užíváním nejrůznějších narkotik). To neznamená, že by rodiče měli dítěti zakazovat poslech určitého hudebního žánru, nebo dokonce pálit v kamnech jeho svršky s našitými či natištěnými znaky a symboly té či oné subkultury. Spíše by se měli pokusit nabídnout svému potomkovi alternativní pohled.

5. Začíná si více hlídat a chránit svůj osobní prostor

"Nemůžu se ho ani dotknout, hned sebou škubne, jako kdyby ho uštkla písečná zmije," stěžovala si jedna maminka dospívajícího syna. Z dětského pokoje adolescenta se stává nedobytná pevnost, jeho počítač a mobilní telefon jsou "chráněny před vetřelci" pomocí stále složitějších hesel. Ne proto, že by chtěli skrývat něco špatného, jak se domnívají rodiče, nýbrž proto, že cítí potřebu vymezit a hájit svůj vlastní prostor. Hranice jeho osobního prostoru jsou pro dospívající dítě hranicí jeho nezávislosti.

Pokud se rodiče pokoušejí tyto hranice násilně narušit (lezou dítěti do jeho osobních věcí, kontrolují jeho tělo), dítě se ještě více uzavírá, od rodičů si udržuje ještě větší vzdálenost a svůj osobní prostor hájí ještě zuřivěji. Je důležité, aby rodiče pomohli dospívajícímu potomkovi tím, že se k němu budou chovat s většímrespektem. Pokud se něčeho obáváte, měli byste s dospívajícím dítětem hovořit otevřeně a požádat jej o svolení do jeho osobního prostoru nahlédnout. Když totiž teenager pozná, že jeho "osobní území" není ohroženo Vaším přímým útokem, bude to nakonec on sám, kdo Vás do něj dobrovolně pozve. Obrazně řečeno - než "vyrazíte dveře z pantů", co kdybyste na ně nejdřív zkusili šetrně a ohleduplně zaklepat?

Snažte se mezi Vámi a dítětem udržovat vědomí vzájemné důvěry. Dítě by mělo vědět, že neexistuje problém, se kterým by se na Vás nemohlo obrátit, aniž by se dočkalo výčitek, hrozeb nebo násilného přemlouvání k výběru toho či onoho z možných řešení. Když budete respektovat jeho právo na soukromí a získáte si tím jeho důvěru, nakonec se Vám samo od sebe svěří i s tím, co byste jinak nezjistili ani systematickým přehrabováním jeho věcí, ani ponižujícími osobními prohlídkami.